Úplněk. Rudé oči plující mlhou, temné chrčení, kroky bez hluku, ledové ruce, kapky vody. Rudé oči. Oči. Oči! Oči! Kriste pane, ty oči! Ruce svírají hrdlo, z nicoty se na něj sápají zuby. Trhají jeho jícen. Nekřičí, třeští oči to temné záře. Oči! Jeho mozek protíná... Oči! To je ON! Přišel si pro něj! To je ON! On...
Bezvládné tělo klesá na vlhkou podlahu ložnice.
Chlad zaplavuje ulice Greifstadtu. Světla bláznivě kmitají. Žebrák jako by zkameněl. Shlédl do očí. Kudy projde on, tam za ním zbude jen ledová cestička. Zmrzlá krev na dlažbě. Skapávající z temné
postavy. Z černého kabátce. Ze zubů. Ze zubů...
Není to hezký pohled. Komisař je zhnusen. Mladší policisté sedí na chodbě. Jejich kapesníky zalévá chraplavý kašel. Smrad hniloby. Tělo zde však leží jen od půlnoci. Ale... Hlavu oddělenou
od těla jakoby vytáhli po týdnech z vody. Odulé tváře. Fialové modřiny. Nalité vypoulené oči. Soudní má problém zabalit tělo.
Příčina smrti?
Utopení. Tělo nalezli v kaluži vody. Ani kapka krve mimo tělo. Ani kapka krve v oddělené hlavě. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Jen cestička zmrzlé krve...
Na rohu ulice v ohybu smrtelné stopy. Žebrák. Sedí zde, na sobě zbytky uniformy. Je bez nohou. To není to jediné co mu chybí. Jeho oči hledí netečně, jsou bez zorniček! Bláznivě blekotá.
„Oči! Oči! Oči! To ON! Jeho očííííí!“
Komisař jej nechává odvést do blázince. Zmrzlá krev. Čerstvá. Klikatí se ulicemi. Přístavní čtvrtí. Kolem hospod, sirotčinců. Uličkami děsivými i za světla. Končí. Končí na nábřeží. Stéká do
řeky, mizí v hladině...
Franfurkt. Deutsche Zeitung.
Dnes v časných ranních hodinách bylo nalezeno tělo Hanse
Brüchnera, veterána Wehrmachtu. Tělo bylo nalezeno ve značném
stadiu rozkladu. Policie tají podrobnosti.
On ví co se stalo. To on se včera díval do očí Brüchnerovi. To on nořil zuby do jeho jícnu. To on rval jeho duši z těla. On polykal jeho horkou krev, to on mu vstoupil do hlavy. On mu připomněl
jeho vinu! Jeho OČI viděl Brüchner naposled!
Policie ve Frankfurtu byla bezradná. Stejně jako komisař v Greifstadtu. Na jeho dveře teď klepe mladý reportér, vyslaný Novinami z Frankfurtu. Noviny ví vždy všechno první. Německé noviny obzvlášť. Komisaře teď čeká nepříjemný rozhovor...
„Jméno mrtvého?“
„Rolland Heinz.“
„Příčina smrti?“
„To je věc soudu! Policie nebude sdělovat další informace!“
„Pane komisaři. My se to dozvíme! Víte kdo za námi stojí?“
„Nemohu Vám nic říci!“
„Ale...“
„NASHLEDANOU, pane redaktore!“
Večer přináší noviny žhavou zprávu.
Zvláštní úmrtí v Greifstadtu! Stejné jako ve Frankfurtu! Co mají těla společného? Víme že nebude další oběť? Zločiny od sebe dělí jediný den!
Téhož večera zatýká policie v Freistadtu muže bez dokladů. Zarostlého. Otrhaného. S krví na šatech. Při zatýkání zle pokousal jednoho z policejních zřízenců a teď je na cestě do Frankfurtu. V poutech a s roubíkem v ústech. Zapírá.
Zapírá.
Je odvezen do věznice. Po týdnu věznici opouští.
Přiznal.
Jede na svou poslední cestu. Je oběšen za úsvitu nového dne. Jeho tělo visí na oprátce jako kus hadru. Jeho údy se zlomeny klátí ve větru. Před tím něž tělo sundají je prostříleno popravčí četou.
Pro jistotu.
Je klid. Celé Německo si oddechlo.
Noc. Bez měsíce, noc. Půlnoc. Voda se vaří, chce se vylít z břehů. Na hladině zhmotní se postava. Oděna v černém, zplihlé vlasy, bez obličeje. Bez tváře. Temně rudé oči žhnou do noci. Temně rudé oči pomsty! Touží po krvi. Ví, že tady a dnes zabije. Pomstí! Pomstí! Kroky bez zvuku smáčejí dlažbu, kroky bez zvuku blíží se k městu. Neví jak se jmenuje. Cítí. Cítí pach zrady. Cítí pach smrti. Vidí oči. Oči které ho nechaly na pospas. Na nemilost. Na smrt! Zná to jméno! Zná pravé jméno! Jeho titul!
„Já se blížímmm... Blížím! Herr Mayer! Sturmbannführere! Jdu si pro
tebe!“
Klaus se trhnutím vzbudil. Cítí ho! Jde si pro něj! ON! Slíbil to! Slíbil to když ho tam nechali! Nechali ho tam! Nechali ho tam umřít! Řval přece za nimi! ŘVAL!
Ne. Nemůže. Nechce! Nepustí ho sem! Nepustí! Ne, ne... On ne! On za to
nemohl! Ne... Vždyť. To jinak nešlo! Proč?
Vrhl se ke dveřím.
Jeho pokojem pronikl chlad...
Je tady! Je tady! TADY!
„Raule! Raule! Ne, Raule ne! Já to nechtěl! Nechtěl jsem tě tam nechat! Já ne! To ostatní... To Rollo, Hans... Já ne!“
...
„Tak kde jsi? Ukaž se! Pojď! POJĎ, ať ti naposled mohu pohledět do očí! Raule... Raule já to tak nechtěl! Takhle to nemělo skončit! Takhle to přece nemusí skončit!“
Točí se zoufale po pokoji. Hledá ho. Mlátí kolem sebe rukama.
„Raule! Takhle ne! Raule...“
Jeho řev přešel v pláč. Klečí na kolenou. Slzy skrápějí podlahu.
Oněměl.
Oči! Raule! Ne! Ne! Ne... Prudká bolest. Vidí jak mu bijí do obličeje tisíce pěstí. Trhají zuby. Řasy! Nos! A pak jen oči. Oči! Ty rudé oči!
Policie odhalila tajemství tří. Všichni byli z SS... Z pěti důstojníků zbyl jeden. Tři leží v Márnici. Tři těla bez hlav. Těla zbyla. Z hlav jen oči. Tři páry očí...
„Herr Freilich? Herr Obergruppenführer Lachner?“
„Ne, to nejsem já, já, já...“
„Hrozí vám nebezpečí. Půjdete s námi.“
„Co se stalo za války?“
...
„Proč byli vaši kolegové takhle zmrzačeni? Naporcováni?“
…
„Jaké oči?“
Noc. Noc v policejní cele. Z okénka jsem kape voda. Fridrich spí. Jeho mysl však náhle sevře sen. Všude vidí jen temnotu. A uprostřed! Vystupují oči! Oči!
Proč jsi mě tam nechal! Proč jsi mě tam zavřel! Zbabělče! Musíš zemřít! Musíš poznat čemu jsi mě nechal na pospas! Ti vězni! Tys tam nebyl! Já tam umíral! Trhali mě na kousky! Jak krysy! Krysy
Fridrichu! A vy jste mě tam nechali! Zavřeli jste mě tam s nimi! Nechali jste je mě hodit do kanálu! Jen oči! Jen ty mi zbyly! A jen ty zbudou z tebe Fridrichu!
Žádné komentáře:
Okomentovat