Pokrytectví

Je mi zle. Je mi zle z toho, jak se u nás rozmáhají „Sluníčkoví“ a podobní. Lidé natolik ovlivnění „Člověkem v plísni“, „Zeleným mírem“ či „Dětmi ze Země“, že už nevidí a odmítají vše jiné. Lidé kteří se radši zabývají pohromami v cizině a posílají peníze na nemocné děti do zahraničí, než aby si jen připustili možnost, že i u nás začínají problémy, které je třeba řešit, už proto, aby jim vůbec bylo umožněno zabývat se svými zahraničními problémy.

Zajímavé je to, že se vždy jejich problémy a protesty dostanou na povrch až když se do popředí zájmu dostane to, co se jim nelíbí. Označují ostatní za pokrytce jen proto, že sami se svými pohromami zabývají hlavně vnitřně. Asi ani nechtějí tlačit na média a zodpovědné lidi, asi věří jen v to, že jejich finanční dary a nářky změní vše co chtějí.

Ano. Mnozí z těch, kteří se připojují například k tryznám za oběti útoků, nebo si pokrývají Facebookové profily obrázky, které vyjadřují soustrast, jsou jen ovce, které se připojí k čemukoliv, kvůli pochybné slávě a publicitě. Označovat ale za pokrytectví zájem a snahu udržet mír a naši kulturu v Evropě? To je směšné.

Myslíte si, že když budeme upřednostňovat problémy Asie, Afriky a Východu před problémy a otázkami bezpečnosti Evropy a svých domovů, že to bude prospěšnější? Myslíte si, že až doopravdy budeme ve válce a ohroženi cizí kulturou, bude vám umožněno starat se o cizí problémy?

Oblíbenou námitkou Sluníčkových a jiných jsou „masakry“ na Východě a v Asii. Ale přiznejme si to. Kolikrát už se někdo ze Západu snažil řešit problémy Východu? Snaha Západu v Japonsku, Číně, Vietnamu, Korei? Snažili jsme se vnutit jim své přesvědčení a kulturu, stejně jako se to oni snaží vnutit nám. Opravdu chcete stále upřednostňovat problémy vzdálené před problémy, které jsou od nás dvě hodiny letu?

Kdo jsou opravdoví pokrytci?

Ti kteří posílají peníze do Afriky a Asie pro nemocné a trpící děti, když se u nás v Republice na strádající děti sbírají víčka od PET lahví? Nebo ti z nás, kteří upřednostňují vlastní národ, kulturu a bezpečí svých domovů?

A proto i dál budu Charlie Hebdo a budu se modlit a budu i bojovat za Paříž pokud to bude nutné. Nebudu to totiž dělat jen kvůli sobě, kvůli vlastním zájmům a názorům. Budu to dělat i pro ty, pro které jsem teď pokrytec. Protože pokud si neudržíme svobodu a svou kulturu, nebudeme mít už čas na to, abychom zachraňovali deštné pralesy, stavěli školy a zachraňovali dětičky v Africe.

Stíny minulosti

Ptáte se proč právě stíny minulosti. Chci touto retrospektivou nahlédnout do své minulosti? Do minulosti národa? Svým způsobem ani jedno a zároveň obojí. Chci tu napsat pár slov a vět o tom, co v nás všech zanechaly a stále zanechávají stíny církevních regulí a náboženských vyznání. Ať už člověk věří nebo ne, ať je křesťan či jiného vyznání, na každém z nás se podepisují stovky, ba tisíce let vývoje víry.

Tak jako z pohanů dostali jejich božstva, tak i nás utvářely církevní názory. S až neskrývaným zaujetím až s radostí byli lidé schopni udávat a nechat trýznit a popravovat své sousedy, či snad ty, kteří se jim protivili jen proto, že jim k tomu dala církev možnost a požehnání.

Dávno už k nám sice nedoléhají zvuky „Kladiva na čarodějnice“, dál v nás ale zůstává neschopnost a neochota pochopit, zkusit najít cestu a pomoc. Dále zůstávají především nezájmu, mlčení a přehlížení ty skupiny a jednotlivci, které už kdysi církev označila za „nepohodlné“, zvrácené a zvrhlé. Stejně tak i přikázání jako „Miluj bližního svého“, či „Nepokradeš“ jsou stále vykládána tak, jak se to zrovna hodí.

Stále v sobě přechováváme zakořeněný stud a nechuť vnímat to, co je vlastně normální, nebo to, co by mohlo i pomoci. Dále se šíří vyčleňování homosexuálů, podporuje se nedůvěra vůči lidem jiné rasy a vyznání (v rámci objektivity potlačuji svou nevůli, až odpor k imigrantům), dále je pohlíženo na potraty a eutanazie jako na věc, která se příčí „Božským principům“. Prosím, neberte to jako mou otevřenou podporu Ateismu. Tento článek by vás spíše měl oslovit, v nejhorším případě vás pohoršit, či snad přimět k úvaze o tom, jestli jsme opravdu svobodní i v hloubi svých duší.

Víra totiž může a má vést k volnosti a čistotě duše. Místo toho se však stává okovy, které člověka nutí přijmout takové názory, které jsou od „Božské podstaty“ vzdálené a překroucené lidmi, kteří více než na podstatu hledí na sebe a vkládají jiným své myšlenky.

Věřme si tedy každý v co, či koho chceme ale s heslem:

TOLERANCE, POCHOPENÍ, SJEDNOCENÍ!

Migranti

Migranti. Problém dneška. Velký problém dneška. Díky mediální masáži vidíme utonulé, nebohé, hladovějící zástupy chudých migrantů, kteří touží dostat se do bezpečí před nebezpečím, před válkou, před životem v chudobě. A jsme u toho.

Co je to vůbec za lidi?

Potomci kočujících beduínů, lidí kteří se přesouvali za jídlem, za vláhou, za dočasným bezpečím. Nejsou jako my. Ale už ani my, nejsme to co jsme bývali. Zapomínáme na tradice, na morální hodnoty, na práci našich předků.

Migranti se sebrali a prchli před svými problémy a před válkou. Nechali své domovy, svou zemi napospas a odešli. Co by na to asi řekli obyvatelé Británie, kteří zůstali bránit svá města, co by řekli Rusové, kteří i pod německou palbou dál skládali tanky? Ti neodešli. A co my? Byli bychom schopni a ochotni bránit své domovy?

Měli bychom se zamyslet, zda si migranti zaslouží tolik „soucitu“. Neodpírám jim pomoc, ale dělat z nich chudáky, uprchlíky před válkou? Minimálně muži by měli zůstat a hájit svou zem. Ale buďme objektivní. Kdo z vás by šel bránit svou vlast? Svůj domov?

Ohlížíme se k Mnichovu, zapomínáme na ty, kteří padli v zahraničí, aby obnovili to, co Mnichovská dohoda zničila. Mluvit, to dokážeme, ale jinak jsme se nejspíše stali „pacifisty“, kteří by radši přenechali svou zem bez boje. Stejně jako většina lidstva... Otázkou zůstává to, zda je to cesta k všeobecnému míru, nebo pomalé zkáze.

Nebelsoir

V temné noci spanilé,

tam u stanice Zoo,

pohne se mlha zlá, psí dečkou proklatou.

Šero Jaguárů v skoku,

Stříbrně černé double R,

Mustang bez stáje.

Společnost nejtišší,

strnulá v bontonu,

Magnumy pod paží, sroceni k obchodu,

stojíce nehnutě,

nikdo nestojí zády,

Don jemně pokynul,

posadit že se smějí.

. . .

A zatím souběžně,

tichou to ulicí,

motor si burácí,

jak tělo zdechnuté, v korbě se obrací,

kolem jde policajt.

Zasratí chlupatí...

Důkazů nebude,

jen zmatené oznámení,

Ten kdo byl předevčírem, že už dnes není.

Tak jako beton s řekou se snoubí,

už je zbytečné truchlit,

a na zbraně brzy...

Bezejmen

Svět to je blázinec ve vakuu,

figurky na mapě osudu,

s bezcílným cílem,

unaveni svými přelety nad kukaččím hnízdem.

Mozek jen těžko lze změnit,

komu, ach komu lze ještě věřit?

Ten, kdo ještě včera přítelem byl zván,

tomu dnes titul nepřítele budiž potupně dán!

A láska?

Ta nestálá stálice?

Té měli by cejch vpálit na líce.

Ty, kdožs ji nepoznal,

jako bys nedýchal.

A ty, kdož poznals ji,

začal jsi umírat...

Jak by to bylo snadné

Jak by to bylo snadné odejít,
pustit si plyn, stisknout spoušť.
Jak by to bylo krásně snadné,
podkopnout stoličku, pod vlak vejít.
Jak směšně snadné, krásné a rychlé.
Je to čím dál tím snazší...

Bože, co jsme to udělali?

Hirošima 1945

Bože, co jsme to udělali?
Ve jménu Míru, Války, Života.
Ve jménu Nenávisti a Zlosti,
Ve znamení Řvoucího Orla, Demokracie.
Ve jménu Padlých, Obětovaných.
Zbaběle zabitých ohavným nepřítelem.
Ve jménu Americké cesty.

Nahoře, v letadle, není čas přemýšlet.
Nahoře, v letadle, čeká jen dlouhý let.
Ukončit provždy život těch zrůd.
Necitelných, dobyvačných, japonských hord.

Tak jak oni zaseli,
Tak sami sklidí.
Nenávist na povel.
Občas jen pochyby.

Piava

Tahle básnička je plánována jako součást básnické sbírky o Republice. Ale dneska mě nějak dostalo výročí, takže exklusivně pro vás a hlavně pro ty, co za nás bojovali...

Tam v dolině na Piavě,

bratr k bratru stojí,

s puškou v ruce,

s prosbou v srdci,

do boje se strojí.

Odpusť mi to bratře můj,

v této těžké seči,

bijem se pro domov svůj,

za český a lepší!

I když jiný mundůr máš,

přec jsme oba Češi,

snad po válce uhlídáš,

to co nás oba těší.

Moudrost

Moudrost, dar či prokletí,

otázka jenž překoná staletí,

hloupým na odiv,

chytrým pro srovnání,

však chce-li láskou býti živ,

je mnohdy k zlosti a strastem tato paní.

Vždy odpověď míti rychlou a neutrální,

to často zhatí tvé lásky přiznání.

Na otázku proč přijel si dnes,

odvětit pravdou druhotnou,

neříct jak chci Tě zříti,

věren pokynu Tvému,

nehodné moudrého,

leč stydlivému jest údělem věčným,

soužiti se myšlenkou na odpověď.

Paris 1944

Inspirováno závěrem hry Saboteur... Kdo zná, ten ví, ostatní se doptají nebo koukají: https://youtu.be/jxaosp8Rk2o?t=1m22s

Pod sebou zář temné Paříže,

poslední z bohů,

ostatní padli,

Zmizeli ve francouzském kouzlu okamžiku,

oděni v černý umrlčí háv,

spaseni dlažbou před porážkou potupy,

Sám s poslední sklenkou,

na vrcholu věčného města,

Prohnat si hlavou kulku,

utonout ve světlech,

pohádka o čisté princezně končí se,

mizí v khaki,

mění se a tone ve špíně židovských krys...

Poslední Schnaps,

poslední pohled na záři severu,

kostky jsou vrženy,

Val mnohý z tanků ztekl.

Kovové tělo ozývá se,

melodie Marlen a pološílený smích mezi mrtvými,

vše je zničeno, vše pošlapáno...

In Walhölle Aufviedersehen!

O půl deváté

Kdysi dávno na střední, trochu rasistické, trochu pro někoho nekorektní, ale přiznejme si to, je to v nás ve všech... Neberte to moc vážně.

O půl deváté v jakémsi městě,

Ve městě u hranic s lidmi přes dvěstě,

uličky, ulice, domy i ten bulvár samojediný,

zejí dnes prázdnotou stálí, nestálí svědci doby.

Obloha bez mráčku a slunce kryje vady,

nízkost a špinavost, přízemnost lidí.

Ten krásný den kazí jen jeden mrak,

černý a špinavý, ano je to tak!

Poločas

V přestávce na oběd,

rozkládající se Éčky,

čekáme na osud,

sami tak nevděční,

jak odpad na podpal,

určeni k likvidaci,

pro rozpad v poločase,

jak uran radiací,

upáleni prací,

Sázka na Smrt

Další dalo by se říci romantika, aneb co udělá závist a trocha alkoholu...  Heslo: Flying-Englishman
Stahuj!

Partyzanskaja

Parodie na klasické hity Sovětského svazu...

Blíží se tichou stepí,

močály i přes hory,

s žárem v srdci,

s klidem v duši,

Sovětský Partyzán!

Nikým neviděn,

nikým neslyšen,

s tělem sedřeným do úmoru,

s myšlenkou na pomstu,

bez strachu,

Sovětský partyzán!

Další kolaborant,

další kolona,

další most,

další vlak,

další svobodná ves!

Za Vlast,

Za Rodinu,

Za Stalina,

Za Stranu!

Bojuje Sovětský partyzán!

Bok po boku s Rudou armádou,

muži, ženy, děti,

proti armádám zla,

za socialismus,

za svobodu,

za čest národů!

Rudá hvězda, ta neztratí se v černé noci,

stále svítit bude, co maják svobody!

Sára

Mívalas Sára, oči jako len,

Mívalas Sára, lásku pro mě jen,

Bývalas Sára, děvče jako květ,

Však více tě Sára, nespatří už svět.

Já přišel v čas, tys však Sára už odešla,

v záři nádraží jsi mi zmizelas,

z kolejí do neznáma,

do oblaků čistého zelena,

ztracena Sára, ach ztracena,

v útlaku a bolesti,

v mukách a ponížení.

Ach Sára, hvězdy místo očí,

Ach Sára, srdce tvé netluče, už není,

Ach Sára, tělo tvé bělostné,

Ach Sára, zničené a pohozené!

Sára jak dutinka motýlí,

Sára jak milion,

ostouzena nahotou,

spálena nenávistí,

ubita hněvem...

Dálniční Blues

Postávala u dálnice,

rudá a bílá po jejích lýtkách stékala,

barva pastelu a křídel havraních,

s tělem volným,

příbytek zoufalých,

osamělá dívka,

která ve sny nevěří,

na rohu odpočívadla,

skrytá za roštím,

Peníze! Jen těm věří.

Dívka ulice,

Ginu odrostlá,

temný plášť noci denně si navléká,

kněžna noci,

ke všem tak něžná,

milenka z roku pět,

ztracena v labyrintu se jménem Svět.

Uzavřena v kleci výbojek, blinkrů a patníků,

nemyslí na lásku,

oddaná naději,

nikdy víc, nikde nic...

Fighters

Zrozeni k vítězství,

zrozeni pro smrt,

synové otců,

otcové synů,

daleko od vlasti,

jež se v černé topí,

zrazeni minulem,

zrazeni budoucností,

nad ohněm Londýna,

nad bělobou útesů...

Škoda lásky těch,

kteří k zemi padnou.

Fly to Die,

Heaven of Honor,

Heaven of Death,

Born to Fly,

Born to Die,

Ready to Fire,

Ready to Victory...

Jen jeden

Jen jeden z mnoha,

samotný v proudu,

už tonoucí se stébla nechytá,

obklopen Forresty,

jimž IQ nepřibývá,

jen jeden z mnoha,

jen pár z tisíců,

osamnělý Don Quichote,

svým chováním, svou vírou,

snaží se změnit svět.

Leningradská

Tlumené světlo lojové svíčky,

ulice bez duší,

ulice lidí...

Se zápachem lepidla, klihu,

s pachutí pilinového chleba,

tik-tak,

tik-tak...

U výslechu

...

Černočerná temnota,

blesky létají,

déšť bubnuje po plášti,

zelená tma přístrojů,

cíl...

...

"Jméno, útvar, cíl?"

"Poručík letectva Peter Adams ID 384 385!"

...

Kopanec...

Šumavská

Noc temně skvoucí,

Jen sovy víří ve větvích,

Mlžný přízrak vlní se po mechu,

Rašelině.

Snad ani světlomet neprodral by se tmou.

A v mlžných mrákotách,

Krčí se stíny.

Mátožně oddychují,

Jen doušek oddychu...

A zas dál,

Do náruče temnot.

Pryč odtud, ze země proklínané,

A jediná naděje orosený kov.

Temné stíny všude kolem,

Oči matou, srdce plaší.

Ne, není cesty zpět.

Vzadu je prázdnota, smrt.

Pomalu zmizet.

A stíny jdou, zlehka našlapují.

Už jsou za temnou, hladovou potvorou.

Tu však, noha se smýká,

Zasrší kapradí,

Zářivá beznaděj v hedvábí,

Noc ozve se výkřiky,

Trasírky – světlušky, kolem všech létají,

A cíl tak blízko byl.

Nikdo víc je nepozná,

Zmizeli...

Ráno jen vyměnit světlici,

Zas v mlžném oparu,

Jenom ne přes močál,

Jenom ne přes čáru...

Krajina ztichla hned,

Nikdo víc ji neslyší vyprávět...

Hučení Gazíku, řev Opelu,

Do kopce,

Do města,

Na soudní.

A Šumava poklidná, utichá, zarůstá...

Glenn

Náhrdelník z perel, jenž jste celému světu dal,

ten nosí v srdci každý,

každý koho Váš vlak veze v dál,

přes Baltimore do Tennessee,

za svitu měsíce sedí Milenci pod jabloní,

Za oceánem nad nímž American Patrol krouží,

za oceánem,

kde jste v rytmu In The Mood zmizel jak Hvězdný prach...

Váš pokoj v Pensylvania 65 000 zeje prázdnotou,

čeká zas na večírek.

Trombon však už nikdy nepozná bídu zastaváren,

Váš hlas, ten ukradl mnohým ženám spánek,

ale Váš orchestr, ten žije dál,

i ten pes na desce se točit nikdy nepřestane!

Ve věčnou vzpomínku na Glenna Millera...

Žena

Žena, toť vojsko pod praporci,

krásná i děsivá,

něžná i odvážná,

ne, jen těžko to vše říci,

jak luna tajemná,

jak šelma proradná,

kočka úskočná i lísavá,

plamen lásky,

pramen života,

řeka co jezy si poklidně klokotá.

Nowadays Blues

Zdrceni dnešním světem,

v tomto bytí kletém,

v šanc dáváme rozum,

mysl obracíme v prach,

a naše těla bezduchá,

hltají lačně nízkost dnešního života,

jen blázen se bláznu směje,

a chytrý přichází o ideje,

jen se hnusem třese,

idiotství je mor,

a debil přenašeč,

upoután do světa bez hodnot,

staví si barikády,

v obranu prázdného, mrtvého hradu,

pohrdán chápajícím,

pohrdán sebou...

Midnight Blues

Je půlnoc,

doma všichni sní,

já vím, že poslední noc tu bdím,

sám, opuštěn,

dávno již odsouzen,

poslední z tisíců.

In my head

Před týdnem v Londýně,

před týdnem u milé,

dnes v zákopu smrdutém,

dnes sladká Francie...

Nemocniční

Bílý anděl,

Anděl či kat,

Kat či snad,

Kat či Ďábel?

Vyřknuv slovo jediné,

naděje všechny zmaří.

Snad je to jen sen,

Však v temný den,

Vzbudit se!

Nebe nad Berlínem

Temné nebe,

jediné pro všechny,

zdí rozbořeni,

zdí poničeni,

tak rozdílní,

a přec odvěků stejní,

nadchází noc,

čas snů a StB...

Mládí na diskotéce,

půl zapíjí svobodu,

půl se utápí ve vzteku a smutku,

podle pravidel,

podle mezinárodních dohod...

Véronique

Okolnosti vzniku tohoto díla jsou dosti nejasné a netřeba je zde rozváděti. A jelikož neovládaje jazyka francouzského užil jsem překladače, buď čtenáři shovívaví... 

Véronique, je t'aime,

Veroniko, miluji tě,

Véronique, tu es mon seul l'amour,

Veroniko, tys má láska jediná,

Véronique, mon ange,

Veroniko, můj anděli,

Véronique, mon monde,

Veroniko, světe můj,

Hvězda

Bez práva na chybu,

bez práva na ústup.

Neústupní v čele,

před masou,

mezi všemi...

Lesem v lese,

bažinou v bažině,

bez práva na porážku,

bez odvolání...

V kombinézách a líčidlech,

vrchol všech,

neúprosní.

Důchodce

Samota,

Opuštěnost.

Jen on a jeho myšlenky,

V obývacím pokoji,

I venku na lavičce,

Kovové nohy navíc.

Čeká.

Na zázrak?

Snad.

Udavač

Většinou sedí doma...

Oděn do tmy žaluzií,

Se zvětšenými zornicemi.

Vše zapisuje.

Nic mu neujde.

To, co nevidí, domýšlí...

Za nevelký peníz zrazuje,

Prodává.

1940

Für Die U-Boot Waffe

Jsi jen malá ryba v Oceánu,

V moři žraloků a kormoránů.

Malá, bezmocná, bezbranná rybka,

Stín kdesi pod hladinou.

Ocelová rybka s živým, lidským srdcem.

Rybka jednooká.

Jediná, která dýchá vzduch,

Jediná, která pluje nespatřena.

Zatím.

Vše je jen zatím.

Vše pro jeden okamžik.

Sebevrah

Na kolejích leží člověk,

Čeká na vlak.

A přemýšlí o životě,

V duši černý mrak.

Pražce tlačí do lopatek.

A slunce svítí sice silně,

Ale smutně, svítí mu naposled.

Nikde nikdo,

Smutné čekání.

Tak čeká na vlak,

Jediný cestující.

Už duní koleje,

Konec se blíží,

Vlak řeže zatáčku,

Tři body naděje,

Dvě kola smrti...

Opilec

Den co den, stále stejně.

Vzbudí se, umyje a jde na flám,

Pije a pije,

Až do dna.

Pak už jen vrávorá.

Jde.

Motá se ulicemi,

Mezi auty, chodci.

Odrbaný, neoholený, ale čistý...

Vrávorá.

Na diskotéce

Nevidí, neslyší,

Svíjí se netečně,

Navzdory světu,

Na diskotéce...

Vlasy mu létají,

Duch vykoupán v alkoholu.

Ráno se probudil v bílé cele,

Bílém vězení...

Zacvakat noc,

Sehnat prachy zas,

večer se ožere,

zapomene v ráz...

Jägd

Brzo ráno,

mlha v chomáčích kutálí se,

přelévá,

batoh na opasku táhne a tlačí,

ospalá hlava v kůži,

oči mžourají,

hledají... 

Americká

Svět snů,

Svět možností,

Města živoucí dnem i nocí,

Se svou nekonvencí,

Zdánlivě bez pravidel, řádu.

Dělej co chceš, co je ti libo.

Nejhůř tě čeká vězení, ulice.

Nevadí!

Za ten pocit to stojí.

Amerika...

Nelpi na životě, na minulosti.

Opusť skutečnost,

Ponoř se do snu.

Do snu o Americe!

Do tvé noční můry!

Města bez života,

Lidské trosky ženoucí se z práce domů,

Z domovů do práce.

A noční můra bez konce,

Spící v krabicích, víčkách od Coly.

S děsem sirén modrých potvor.

Před námi není úniku,

My jsme civilizace,

Vzdělaní lidé...

Amerika,

Amerika!

Ráno tě probudí nadzemka,

anebo sanita...

Jak mávnutím proutku,

Ulice zas zalije proud hlav.

Klidně ležíš, nevzrušen.

Jestli tak zůstaneš, možná tě odklidí.

A večer tichá společnost,

Šlapek,

Krys,

Rudého neonu...

Prostě jsi neuspěl,

Svět zázraků,

Země možností...

Prostě tě odvrhl.

Neměl jsi štěstí...

Velká Amerika...

Ve vlaku

Ráno ve vlaku, každý přemýšlí.

I ve snu.

Krajina ubíhá netečně,

A člověk zamyšlen, ponořen do plyše,

Přemýšlí.

Dělníci ze závodů přemýšlí horečně,

O práci, ženách, o pivu, o další výplatě.

Maskujíc myšlenky hovoří halasně

A hrají karty na něčí aktovce.

Domov

Zas jedna pro soubor.

Kolem Světa vede cesta,
Cesta klikatá,
Přes vesničky, přes pastviny,
Až tam na Blata.
Krajem ryb, orlů, čápů ba i volavek,
Od Budějic k Slavonicům,
Po Hradecký zámek. 

Tam kde mlha stoupá z mokřad, lesů, rybníků,
Tam je místo, tam kde můžu vždy vzít za kliku.
Místo své, já v Třeboni mám, kde je domov můj,
Sem se vracím, tady chci být celý život svůj.

I když mě to jinam táhne, chci zříci se komárů,
Srdce mé to stále tu je, při mém rozmaru.
Žít jinde to dlouho nejde, srdce zabolí,
A už si to zase šinu tam k nám, k Třeboni.

Když pak vidím lesy, střechy i věž kostela,
V tom mi srdce povyskočí,
Opět jsem doma!

Lokomotivní

Odporné zvonění budíku,

Mátožnost.

Vstát, umýt se, nasnídat.

Rohlík s máslem a káva.

Popadne aktovku, kastrůlky...

Před domem na tramvaj,

Na šestku, na nádraží.

Ráno ve čtyři,

Samotný konduktor.

Konečně nádraží...

Jiný svět.

Oběšenec

Vlastně moje první "básnička" vůbec... Krásné thema, což?

Houpe se, houpe,

Tam uprostřed lesa.

Oběšenec.

Proč?

Protože neměl proč žít.

V republice bez hranic,

V republice bez zákonů,

Tam, kde neměl nic,

Tam, kde měl mít vše.

S loutkami bez herců,

Marionetami v kvádrech,

Uniformní šeď. 

OS Demokracie 89'

Člověku je divně když se zamyslí nad situací v naší republice. Napadlo mě, že se dá náš stát
přirovnat k počítači. 

V roce 1989 jsme si pořídili krásný, nový počítač v národních barvách, jeden z nejlepších na trhu,
a nainstalovali jsme Demoverzi operačního systému Demokracie '89. Všem se systém líbil, spousta barev, zvuků, krásné a jednoduše vypadající uživatelské rozhraní, připojení k celému světu neomezeně. Jenže demo skončilo a nikomu se už nechtělo nainstalovat novou, plnou verzi softwaru.

A tak systém zastarával, časem nešly instalovat ani aktualizace, a tak náš počítač zůstal pod vládou starých ovladačů. Nikdo se neobtěžoval obnovit ani Firewall, nebo Antivir takže jsme zůstali napospas všem, kteří se chtěli na nás přiživit, či nás připravit o data, nebo peníze. Systém je dokonce tak neschopný, že už nezvládá řešit ani příval stížností od uživatelů a ve většině případů mlčí, nebo udělá něco úplně jiného.

Největším problémem se však stává to, čemu měl právě operační systém Demokracie zabránit. Stará data a historie se zase začínají vymazávat a přepisovat pochybnými soubory, které se do systému dostávají právě díky otupělosti uživatelů, zvyklých na zastaralý „pořádek“. Jediné co zatím neselhává jsou tedy textury. Opravdu ale chceme čekat až začne vysazovat i to?

Jaké je ale řešení?
Pokud se nechceme spokojit s tím jak je to teď, nebývá nám nic jiného než se zbavit zastaralého
systému, ideálně zbavit se celého zamořeného počítače a pořídit lepší a výkonnější. Dokud však
budou uživatelé stále jen posílat chybová hlášení, nic se nezmění!

Nikdo z vás přeci nechce Windows '95, proč si tedy necháváme líbit tohle?

Frank

Konec K.H. Franka. Pod vlivem záběrů z jeho popravy.

V plesnivé bílé cele,

za oknem šero deštivého dne,

Bezprizorní místo,

cikán či Árijec, co na tom sejde.

V roce pětačtyřicet,

čekám až si pro mě přijde...