Poločas

V přestávce na oběd,

rozkládající se Éčky,

čekáme na osud,

sami tak nevděční,

jak odpad na podpal,

určeni k likvidaci,

pro rozpad v poločase,

jak uran radiací,

upáleni prací,

ztrácejíc vlastní těla na cestě k vlastní spáse,

citem nad zemí,

tělem však už pod ní,

ty, kdož jsi bez viny, tak první pojdi!

Topíme přeživší,

ničíme dobré zvyky,

z Atomu zrozeni,

ubiti pomocníky.

Jak první z posledních plníme další kvóty,

Na světě bez lidí, těžko nám všem žíti!

Kde jeden k druhému hned obrací se zády, 

kdokoliv umře, po smrti daj' mu řády,

A koho odstřelí, tomu jen pohrdání...