Prezidentská

Tak ho tu máme lidi, kreaturu z Vysočiny,
lidový prezident, se kterým jděte k šípku,
furt ho tu máme lidi, je starší dinosaurů,
však ne tak jako včera, dnes už Bechera,
však díky za sprostá slova,
a díky za polibky Číně i Putinovi,
v krajině přelíbezné skomírá už víra,
na cestě rudé vlajky jako pomník šmíru.

Jen jemu poděkování a do tváře plivnutí,
za provokování a jiná prznění,
a hlasy volební nechť příště se nezmýlí,
a jiný prezident pověst tohoto napraví.
Vím, byla by to chyba - spílat jenom jemu,
nám zbývá naděje, že národ ještě zmoudří,
boľšoje vam spasibo, tovarishch prezident,
spasibo bolšeje, nikogda nězabuděm,
nikogda nězabuděm!

Šumavská

Noc temně skvoucí,

Jen sovy víří ve větvích,

Mlžný přízrak vlní se po mechu,

Rašelině.

Snad ani světlomet neprodral by se tmou.

A v mlžných mrákotách,

Krčí se stíny.

Mátožně oddychují,

Jen doušek oddychu...

A zas dál,

Do náruče temnot.

Pryč odtud, ze země proklínané,

A jediná naděje orosený kov.

Temné stíny všude kolem,

Oči matou, srdce plaší.

Ne, není cesty zpět.

Vzadu je prázdnota, smrt.

Pomalu zmizet.

A stíny jdou, zlehka našlapují.

Už jsou za temnou, hladovou potvorou.

Tu však, noha se smýká,

Zasrší kapradí,

Zářivá beznaděj v hedvábí,

Noc ozve se výkřiky,

Trasírky – světlušky, kolem všech létají,

A cíl tak blízko byl.

Nikdo víc je nepozná,

Zmizeli...

Ráno jen vyměnit světlici,

Zas v mlžném oparu,

Jenom ne přes močál,

Jenom ne přes čáru...

Krajina ztichla hned,

Nikdo víc ji neslyší vyprávět...

Hučení Gazíku, řev Opelu,

Do kopce,

Do města,

Na soudní.

A Šumava poklidná, utichá, zarůstá...