Objevila se.
Ne na parapetu, ne na větvi stromu,
A přeci jako spadla by z nebe ke mě dolů.
Očima uhrančivýma na mě hleděla, plná touhy, lásky a bolu,
V šatu z nejkrásnějšího peří, s ladným tělem a srdcem plným snů.
Sedla si ke mě, na pár okamžiků.
Dlouho hleděl jsem na ní a její kouzlo dráždilo mě k nesnešení.
Však nebyla z těch kterým je souzeno zůstat jen ve snění...
A tak musel jsem nechat ji jít, protože klec ptákům nesvědčí,
Za kouzlem dálek, za snem jejím největším...
A zatím co vlaštovky se vracely z jihu, já nechal kavku odletět, za světly z fotografických filmů...
Žádné komentáře:
Okomentovat