Kavka

 Objevila se.

Ne na parapetu, ne na větvi stromu,

A přeci jako spadla by z nebe ke mě dolů.
Očima uhrančivýma na mě hleděla, plná touhy, lásky a bolu,

V šatu z nejkrásnějšího peří, s ladným tělem a srdcem plným snů.
Sedla si ke mě, na pár okamžiků.

Dlouho hleděl jsem na ní a její kouzlo dráždilo mě k nesnešení.
Však nebyla z těch kterým je souzeno zůstat jen ve snění...

A tak musel jsem nechat ji jít, protože klec ptákům nesvědčí,
Za kouzlem dálek, za snem jejím největším...

A zatím co vlaštovky se vracely z jihu, já nechal kavku odletět, za světly z fotografických filmů...

Tajné lásce

Tak jako Luna je spojena s oblohou,

Tak jako ptáci nezpívat nemohou,

Tak jako po noci nadejde nový den,

Tak já už navždy s Tebou chci krásný náš snít si sen.

Tebe chci uctívat jako svou madonu,

Tebe chci u sebe mít, neb jinak už nemohu.

Myslím jen na Tebe, každou noc, každý den,

A když pak Tebe mám, bojím se, že je to jen sen.

A tak Ti děkuji za každé tvé objetí,

A tak ti děkuji, že smím tě zas viděti.

Poznat lásku, tu pravou, skutečnou,

Konečně opustit samotu netečnou.

Děkuji…

Tajná

Tehdy poznal jsem ji,
Plnou tajemného bolu, radosti a vzdoru,
A v očích měla to kouzlo,
Kterým lze tak snadno muže svésti,
Nádhernou v tom okamžení,
Tehdy věděl jsem, že poddám se jí celý.
Jen její blízkost svádí mě a dráždí,
Dotknout se jí, pak shořel bych navždy.

Snad tehdy poznala by, co vnitru jejím leží,
A co ona chrání před okolním světem jen stěží.
Touhou že hoří po tom, kdo ji spasí,
Kdo stane se mužem jejím,
Který by miloval ji bez odměny,
Místo své potřeby upřednostnil by tu její,
A ne jen proto, že možná s ní stejné věci zná,
Miloval ji pro šarm její, pro její duši,
Jež už snad skomírá pod tíhou osudu, pod strastí opuštění.

O svetrech

Svetr k svetru vine se tu, v tmavém stínu skříně.
Jednou je osud k sobě spletl, do milostné sítě.
V klidu skříně nedráždí je problémy lidské,
O své lásce neváhají, v naší šatní skříňce.
Ještě žes je tehdy k sobě spojila, 
Spletla jim rukávy v tom jejich sňatku,
Tak tedy zůstanou nám na památku.

Kolikrát přečkali už naši hádku, 
Kolikrát nám jejich rukávy spletené obnovili naši lásku.
Teprve až jejich látka se rozpadne,
Tehdy snad láska má k tobě opadne.

Chovej je milá má, chovej je bezpečně,
Ať ještě po smrti nás, láska v nich zůstává!

Dva

Dva mezi miliony míjejících se lidí,
Dva mezi miliony, které se hledají,
Dvě srdce v milionech, která se potkají,
Však jejich mysli tu změnu znát nechtějí.
Bojí se přijmout tak nesnadné přiznání,
Že k sobě patří ti, co tak dlouho se znají.
Přijmout to poznání, že k sobě teď patří,
I když se nevidí, že k sobě náleží.

Čekali, aby se poznali,
Čekali, aby se přiznali.
Čekají, aby se zas sešli,
Čekají, snad už jen na to aby se vyznali,
Z toho že se milují, snad i na to, aby se sezdali.

Čekají, kradou si čas, píší si doznání.
O tom jak chybí si.

Snášejí míjení, čekání...

Protože oč déle na sebe čekají,
O to pak sladší je každé setkání.

Neumírej

Kdyby jsi umřela, mé srdce by puklo,

Kdyby jsi odešla, můj život změnil by se v prach,

Kdyby tě nebylo víc, můj život ztratil by smysl,

Bez tebe má krásko, nežil bych víc.

Jen pro tebe má můj život cenu,

Jen pro tvůj úsměv chci na světě být.

Jestli mi odejdeš, vezmeš můj život,

Jestli mi odejdeš, nenech mě žít.

Krásce

Jsi krásná jako jarní večer, když se naplní vůní rozkvetlých třešní a květů,

když poslední paprsky Slunce ti řeknou, že čas je jít spát.

V takový večer chtěl bych být s Tebou, z knížky Ti číst a s Tebou se smát.

Jsi milá jako večer letní, kdy dlouho je vidět a nechce se jít spát,

tehdy s Tebou chci bdít a spánek svůj krást.

Jsi nestálá jako počasí podzimu, kdy slzy tvé chci stírat a v barvách listí Tě hledat.

Jsi vzdálená mi na délky všech zimních večerů, kdy chybí mi Tvá tvář a smích,

však to vše a ještě víc, zůstane mi v srdci a myšlenkách mých...

Moudrost

Moudrost, dar či prokletí,

otázka jenž překoná staletí,

hloupým na odiv,

chytrým pro srovnání,

však chce-li láskou býti živ,

je mnohdy k zlosti a strastem tato paní.

Vždy odpověď míti rychlou a neutrální,

to často zhatí tvé lásky přiznání.

Na otázku proč přijel si dnes,

odvětit pravdou druhotnou,

neříct jak chci Tě zříti,

věren pokynu Tvému,

nehodné moudrého,

leč stydlivému jest údělem věčným,

soužiti se myšlenkou na odpověď.

Sázka na Smrt

Další dalo by se říci romantika, aneb co udělá závist a trocha alkoholu...  
Stahuj!

Dálniční Blues

Postávala u dálnice,

rudá a bílá po jejích lýtkách stékala,

barva pastelu a křídel havraních,

s tělem volným,

příbytek zoufalých,

osamělá dívka,

která ve sny nevěří,

na rohu odpočívadla,

skrytá za roštím,

Peníze! Jen těm věří.

Dívka ulice,

Ginu odrostlá,

temný plášť noci denně si navléká,

kněžna noci,

ke všem tak něžná,

milenka z roku pět,

ztracena v labyrintu se jménem Svět.

Uzavřena v kleci výbojek, blinkrů a patníků,

nemyslí na lásku,

oddaná naději,

nikdy víc, nikde nic...

Žena

Žena, toť vojsko pod praporci,

krásná i děsivá,

něžná i odvážná,

ne, jen těžko to vše říci,

jak luna tajemná,

jak šelma proradná,

kočka úskočná i lísavá,

plamen lásky,

pramen života,

řeka co jezy si poklidně klokotá.

Véronique

Okolnosti vzniku tohoto díla jsou dosti nejasné a netřeba je zde rozváděti. A jelikož neovládaje jazyka francouzského užil jsem překladače, buď čtenáři shovívaví... 

Véronique, je t'aime,

Veroniko, miluji tě,

Véronique, tu es mon seul l'amour,

Veroniko, tys má láska jediná,

Véronique, mon ange,

Veroniko, můj anděli,

Véronique, mon monde,

Veroniko, světe můj,

P.S. I Love You

Další povídka, tak trochu z Červené knihovny... Kam se ale hrabe Rosamunde Pilcher! A zase uložená mimo Blog, kvůli úpravě a ilustraci. 
A o čem to je? O lásce mezi pošťákem a jednou slečnou... V Anglii...
Download here!

Milostná

To tys Manon Lescaut,

Tys Manon!

To tys Veličenstvo, Královna, Paní!

Oděná do hávu světel bulvárů, Louveru...

To tys středem Evropy!

To tys její srdce.

Pulsující dnem i nocí,

Pulsující vroucí krví vášnivých nocí,

S příchutí líné pohody Café de Paris...