Migranti

Migranti. Problém dneška. Velký problém dneška. Díky mediální masáži vidíme utonulé, nebohé, hladovějící zástupy chudých migrantů, kteří touží dostat se do bezpečí před nebezpečím, před válkou, před životem v chudobě. A jsme u toho.

Co je to vůbec za lidi?

Potomci kočujících beduínů, lidí kteří se přesouvali za jídlem, za vláhou, za dočasným bezpečím. Nejsou jako my. Ale už ani my, nejsme to co jsme bývali. Zapomínáme na tradice, na morální hodnoty, na práci našich předků.

Migranti se sebrali a prchli před svými problémy a před válkou. Nechali své domovy, svou zemi napospas a odešli. Co by na to asi řekli obyvatelé Británie, kteří zůstali bránit svá města, co by řekli Rusové, kteří i pod německou palbou dál skládali tanky? Ti neodešli. A co my? Byli bychom schopni a ochotni bránit své domovy?

Měli bychom se zamyslet, zda si migranti zaslouží tolik „soucitu“. Neodpírám jim pomoc, ale dělat z nich chudáky, uprchlíky před válkou? Minimálně muži by měli zůstat a hájit svou zem. Ale buďme objektivní. Kdo z vás by šel bránit svou vlast? Svůj domov?

Ohlížíme se k Mnichovu, zapomínáme na ty, kteří padli v zahraničí, aby obnovili to, co Mnichovská dohoda zničila. Mluvit, to dokážeme, ale jinak jsme se nejspíše stali „pacifisty“, kteří by radši přenechali svou zem bez boje. Stejně jako většina lidstva... Otázkou zůstává to, zda je to cesta k všeobecnému míru, nebo pomalé zkáze.

Nebelsoir

V temné noci spanilé,

tam u stanice Zoo,

pohne se mlha zlá, psí dečkou proklatou.

Šero Jaguárů v skoku,

Stříbrně černé double R,

Mustang bez stáje.

Společnost nejtišší,

strnulá v bontonu,

Magnumy pod paží, sroceni k obchodu,

stojíce nehnutě,

nikdo nestojí zády,

Don jemně pokynul,

posadit že se smějí.

. . .

A zatím souběžně,

tichou to ulicí,

motor si burácí,

jak tělo zdechnuté, v korbě se obrací,

kolem jde policajt.

Zasratí chlupatí...

Důkazů nebude,

jen zmatené oznámení,

Ten kdo byl předevčírem, že už dnes není.

Tak jako beton s řekou se snoubí,

už je zbytečné truchlit,

a na zbraně brzy...

Bezejmen

Svět to je blázinec ve vakuu,

figurky na mapě osudu,

s bezcílným cílem,

unaveni svými přelety nad kukaččím hnízdem.

Mozek jen těžko lze změnit,

komu, ach komu lze ještě věřit?

Ten, kdo ještě včera přítelem byl zván,

tomu dnes titul nepřítele budiž potupně dán!

A láska?

Ta nestálá stálice?

Té měli by cejch vpálit na líce.

Ty, kdožs ji nepoznal,

jako bys nedýchal.

A ty, kdož poznals ji,

začal jsi umírat...