Tajné lásce

Tak jako Luna je spojena s oblohou,

Tak jako ptáci nezpívat nemohou,

Tak jako po noci nadejde nový den,

Tak já už navždy s Tebou chci krásný náš snít si sen.

Tebe chci uctívat jako svou madonu,

Tebe chci u sebe mít, neb jinak už nemohu.

Myslím jen na Tebe, každou noc, každý den,

A když pak Tebe mám, bojím se, že je to jen sen.

A tak Ti děkuji za každé tvé objetí,

A tak ti děkuji, že smím tě zas viděti.

Poznat lásku, tu pravou, skutečnou,

Konečně opustit samotu netečnou.

Děkuji…

Prezidentská

Tak ho tu máme lidi, kreaturu z Vysočiny,
lidový prezident, se kterým jděte k šípku,
furt ho tu máme lidi, je starší dinosaurů,
však ne tak jako včera, dnes už Bechera,
však díky za sprostá slova,
a díky za polibky Číně i Putinovi,
v krajině přelíbezné skomírá už víra,
na cestě rudé vlajky jako pomník šmíru.

Jen jemu poděkování a do tváře plivnutí,
za provokování a jiná prznění,
a hlasy volební nechť příště se nezmýlí,
a jiný prezident pověst tohoto napraví.
Vím, byla by to chyba - spílat jenom jemu,
nám zbývá naděje, že národ ještě zmoudří,
boľšoje vam spasibo, tovarishch prezident,
spasibo bolšeje, nikogda nězabuděm,
nikogda nězabuděm!

Pokrytectví

Je mi zle. Je mi zle z toho, jak se u nás rozmáhají „Sluníčkoví“ a podobní. Lidé natolik ovlivnění „Člověkem v plísni“, „Zeleným mírem“ či „Dětmi ze Země“, že už nevidí a odmítají vše jiné. Lidé kteří se radši zabývají pohromami v cizině a posílají peníze na nemocné děti do zahraničí, než aby si jen připustili možnost, že i u nás začínají problémy, které je třeba řešit, už proto, aby jim vůbec bylo umožněno zabývat se svými zahraničními problémy.

Zajímavé je to, že se vždy jejich problémy a protesty dostanou na povrch až když se do popředí zájmu dostane to, co se jim nelíbí. Označují ostatní za pokrytce jen proto, že sami se svými pohromami zabývají hlavně vnitřně. Asi ani nechtějí tlačit na média a zodpovědné lidi, asi věří jen v to, že jejich finanční dary a nářky změní vše co chtějí.

Ano. Mnozí z těch, kteří se připojují například k tryznám za oběti útoků, nebo si pokrývají Facebookové profily obrázky, které vyjadřují soustrast, jsou jen ovce, které se připojí k čemukoliv, kvůli pochybné slávě a publicitě. Označovat ale za pokrytectví zájem a snahu udržet mír a naši kulturu v Evropě? To je směšné.

Myslíte si, že když budeme upřednostňovat problémy Asie, Afriky a Východu před problémy a otázkami bezpečnosti Evropy a svých domovů, že to bude prospěšnější? Myslíte si, že až doopravdy budeme ve válce a ohroženi cizí kulturou, bude vám umožněno starat se o cizí problémy?

Oblíbenou námitkou Sluníčkových a jiných jsou „masakry“ na Východě a v Asii. Ale přiznejme si to. Kolikrát už se někdo ze Západu snažil řešit problémy Východu? Snaha Západu v Japonsku, Číně, Vietnamu, Korei? Snažili jsme se vnutit jim své přesvědčení a kulturu, stejně jako se to oni snaží vnutit nám. Opravdu chcete stále upřednostňovat problémy vzdálené před problémy, které jsou od nás dvě hodiny letu?

Kdo jsou opravdoví pokrytci?

Ti kteří posílají peníze do Afriky a Asie pro nemocné a trpící děti, když se u nás v Republice na strádající děti sbírají víčka od PET lahví? Nebo ti z nás, kteří upřednostňují vlastní národ, kulturu a bezpečí svých domovů?

A proto i dál budu Charlie Hebdo a budu se modlit a budu i bojovat za Paříž pokud to bude nutné. Nebudu to totiž dělat jen kvůli sobě, kvůli vlastním zájmům a názorům. Budu to dělat i pro ty, pro které jsem teď pokrytec. Protože pokud si neudržíme svobodu a svou kulturu, nebudeme mít už čas na to, abychom zachraňovali deštné pralesy, stavěli školy a zachraňovali dětičky v Africe.

Stíny minulosti

Ptáte se proč právě stíny minulosti. Chci touto retrospektivou nahlédnout do své minulosti? Do minulosti národa? Svým způsobem ani jedno a zároveň obojí. Chci tu napsat pár slov a vět o tom, co v nás všech zanechaly a stále zanechávají stíny církevních regulí a náboženských vyznání. Ať už člověk věří nebo ne, ať je křesťan či jiného vyznání, na každém z nás se podepisují stovky, ba tisíce let vývoje víry.

Tak jako z pohanů dostali jejich božstva, tak i nás utvářely církevní názory. S až neskrývaným zaujetím až s radostí byli lidé schopni udávat a nechat trýznit a popravovat své sousedy, či snad ty, kteří se jim protivili jen proto, že jim k tomu dala církev možnost a požehnání.

Dávno už k nám sice nedoléhají zvuky „Kladiva na čarodějnice“, dál v nás ale zůstává neschopnost a neochota pochopit, zkusit najít cestu a pomoc. Dále zůstávají především nezájmu, mlčení a přehlížení ty skupiny a jednotlivci, které už kdysi církev označila za „nepohodlné“, zvrácené a zvrhlé. Stejně tak i přikázání jako „Miluj bližního svého“, či „Nepokradeš“ jsou stále vykládána tak, jak se to zrovna hodí.

Stále v sobě přechováváme zakořeněný stud a nechuť vnímat to, co je vlastně normální, nebo to, co by mohlo i pomoci. Dále se šíří vyčleňování homosexuálů, podporuje se nedůvěra vůči lidem jiné rasy a vyznání (v rámci objektivity potlačuji svou nevůli, až odpor k imigrantům), dále je pohlíženo na potraty a eutanazie jako na věc, která se příčí „Božským principům“. Prosím, neberte to jako mou otevřenou podporu Ateismu. Tento článek by vás spíše měl oslovit, v nejhorším případě vás pohoršit, či snad přimět k úvaze o tom, jestli jsme opravdu svobodní i v hloubi svých duší.

Víra totiž může a má vést k volnosti a čistotě duše. Místo toho se však stává okovy, které člověka nutí přijmout takové názory, které jsou od „Božské podstaty“ vzdálené a překroucené lidmi, kteří více než na podstatu hledí na sebe a vkládají jiným své myšlenky.

Věřme si tedy každý v co, či koho chceme ale s heslem:

TOLERANCE, POCHOPENÍ, SJEDNOCENÍ!

Migranti

Migranti. Problém dneška. Velký problém dneška. Díky mediální masáži vidíme utonulé, nebohé, hladovějící zástupy chudých migrantů, kteří touží dostat se do bezpečí před nebezpečím, před válkou, před životem v chudobě. A jsme u toho.

Co je to vůbec za lidi?

Potomci kočujících beduínů, lidí kteří se přesouvali za jídlem, za vláhou, za dočasným bezpečím. Nejsou jako my. Ale už ani my, nejsme to co jsme bývali. Zapomínáme na tradice, na morální hodnoty, na práci našich předků.

Migranti se sebrali a prchli před svými problémy a před válkou. Nechali své domovy, svou zemi napospas a odešli. Co by na to asi řekli obyvatelé Británie, kteří zůstali bránit svá města, co by řekli Rusové, kteří i pod německou palbou dál skládali tanky? Ti neodešli. A co my? Byli bychom schopni a ochotni bránit své domovy?

Měli bychom se zamyslet, zda si migranti zaslouží tolik „soucitu“. Neodpírám jim pomoc, ale dělat z nich chudáky, uprchlíky před válkou? Minimálně muži by měli zůstat a hájit svou zem. Ale buďme objektivní. Kdo z vás by šel bránit svou vlast? Svůj domov?

Ohlížíme se k Mnichovu, zapomínáme na ty, kteří padli v zahraničí, aby obnovili to, co Mnichovská dohoda zničila. Mluvit, to dokážeme, ale jinak jsme se nejspíše stali „pacifisty“, kteří by radši přenechali svou zem bez boje. Stejně jako většina lidstva... Otázkou zůstává to, zda je to cesta k všeobecnému míru, nebo pomalé zkáze.

Bezejmen

Svět to je blázinec ve vakuu,

figurky na mapě osudu,

s bezcílným cílem,

unaveni svými přelety nad kukaččím hnízdem.

Mozek jen těžko lze změnit,

komu, ach komu lze ještě věřit?

Ten, kdo ještě včera přítelem byl zván,

tomu dnes titul nepřítele budiž potupně dán!

A láska?

Ta nestálá stálice?

Té měli by cejch vpálit na líce.

Ty, kdožs ji nepoznal,

jako bys nedýchal.

A ty, kdož poznals ji,

začal jsi umírat...

O půl deváté

Kdysi dávno na střední, trochu rasistické, trochu pro někoho nekorektní, ale přiznejme si to, je to v nás ve všech... Neberte to moc vážně.

O půl deváté v jakémsi městě,

Ve městě u hranic s lidmi přes dvěstě,

uličky, ulice, domy i ten bulvár samojediný,

zejí dnes prázdnotou stálí, nestálí svědci doby.

Obloha bez mráčku a slunce kryje vady,

nízkost a špinavost, přízemnost lidí.

Ten krásný den kazí jen jeden mrak,

černý a špinavý, ano je to tak!

Poločas

V přestávce na oběd,

rozkládající se Éčky,

čekáme na osud,

sami tak nevděční,

jak odpad na podpal,

určeni k likvidaci,

pro rozpad v poločase,

jak uran radiací,

upáleni prací,

Jen jeden

Jen jeden z mnoha,

samotný v proudu,

už tonoucí se stébla nechytá,

obklopen Forresty,

jimž IQ nepřibývá,

jen jeden z mnoha,

jen pár z tisíců,

osamnělý Don Quichote,

svým chováním, svou vírou,

snaží se změnit svět.

Nowadays Blues

Zdrceni dnešním světem,

v tomto bytí kletém,

v šanc dáváme rozum,

mysl obracíme v prach,

a naše těla bezduchá,

hltají lačně nízkost dnešního života,

jen blázen se bláznu směje,

a chytrý přichází o ideje,

jen se hnusem třese,

idiotství je mor,

a debil přenašeč,

upoután do světa bez hodnot,

staví si barikády,

v obranu prázdného, mrtvého hradu,

pohrdán chápajícím,

pohrdán sebou...

Nemocniční

Bílý anděl,

Anděl či kat,

Kat či snad,

Kat či Ďábel?

Vyřknuv slovo jediné,

naděje všechny zmaří.

Snad je to jen sen,

Však v temný den,

Vzbudit se!

Důchodce

Samota,

Opuštěnost.

Jen on a jeho myšlenky,

V obývacím pokoji,

I venku na lavičce,

Kovové nohy navíc.

Čeká.

Na zázrak?

Snad.

Opilec

Den co den, stále stejně.

Vzbudí se, umyje a jde na flám,

Pije a pije,

Až do dna.

Pak už jen vrávorá.

Jde.

Motá se ulicemi,

Mezi auty, chodci.

Odrbaný, neoholený, ale čistý...

Vrávorá.

Na diskotéce

Nevidí, neslyší,

Svíjí se netečně,

Navzdory světu,

Na diskotéce...

Vlasy mu létají,

Duch vykoupán v alkoholu.

Ráno se probudil v bílé cele,

Bílém vězení...

Zacvakat noc,

Sehnat prachy zas,

večer se ožere,

zapomene v ráz...

Americká

Svět snů,

Svět možností,

Města živoucí dnem i nocí,

Se svou nekonvencí,

Zdánlivě bez pravidel, řádu.

Dělej co chceš, co je ti libo.

Nejhůř tě čeká vězení, ulice.

Nevadí!

Za ten pocit to stojí.

Amerika...

Nelpi na životě, na minulosti.

Opusť skutečnost,

Ponoř se do snu.

Do snu o Americe!

Do tvé noční můry!

Města bez života,

Lidské trosky ženoucí se z práce domů,

Z domovů do práce.

A noční můra bez konce,

Spící v krabicích, víčkách od Coly.

S děsem sirén modrých potvor.

Před námi není úniku,

My jsme civilizace,

Vzdělaní lidé...

Amerika,

Amerika!

Ráno tě probudí nadzemka,

anebo sanita...

Jak mávnutím proutku,

Ulice zas zalije proud hlav.

Klidně ležíš, nevzrušen.

Jestli tak zůstaneš, možná tě odklidí.

A večer tichá společnost,

Šlapek,

Krys,

Rudého neonu...

Prostě jsi neuspěl,

Svět zázraků,

Země možností...

Prostě tě odvrhl.

Neměl jsi štěstí...

Velká Amerika...

Oběšenec

Vlastně moje první "básnička" vůbec... Krásné thema, což?

Houpe se, houpe,

Tam uprostřed lesa.

Oběšenec.

Proč?

Protože neměl proč žít.

V republice bez hranic,

V republice bez zákonů,

Tam, kde neměl nic,

Tam, kde měl mít vše.

S loutkami bez herců,

Marionetami v kvádrech,

Uniformní šeď. 

OS Demokracie 89'

Člověku je divně když se zamyslí nad situací v naší republice. Napadlo mě, že se dá náš stát
přirovnat k počítači. 

V roce 1989 jsme si pořídili krásný, nový počítač v národních barvách, jeden z nejlepších na trhu,
a nainstalovali jsme Demoverzi operačního systému Demokracie '89. Všem se systém líbil, spousta barev, zvuků, krásné a jednoduše vypadající uživatelské rozhraní, připojení k celému světu neomezeně. Jenže demo skončilo a nikomu se už nechtělo nainstalovat novou, plnou verzi softwaru.

A tak systém zastarával, časem nešly instalovat ani aktualizace, a tak náš počítač zůstal pod vládou starých ovladačů. Nikdo se neobtěžoval obnovit ani Firewall, nebo Antivir takže jsme zůstali napospas všem, kteří se chtěli na nás přiživit, či nás připravit o data, nebo peníze. Systém je dokonce tak neschopný, že už nezvládá řešit ani příval stížností od uživatelů a ve většině případů mlčí, nebo udělá něco úplně jiného.

Největším problémem se však stává to, čemu měl právě operační systém Demokracie zabránit. Stará data a historie se zase začínají vymazávat a přepisovat pochybnými soubory, které se do systému dostávají právě díky otupělosti uživatelů, zvyklých na zastaralý „pořádek“. Jediné co zatím neselhává jsou tedy textury. Opravdu ale chceme čekat až začne vysazovat i to?

Jaké je ale řešení?
Pokud se nechceme spokojit s tím jak je to teď, nebývá nám nic jiného než se zbavit zastaralého
systému, ideálně zbavit se celého zamořeného počítače a pořídit lepší a výkonnější. Dokud však
budou uživatelé stále jen posílat chybová hlášení, nic se nezmění!

Nikdo z vás přeci nechce Windows '95, proč si tedy necháváme líbit tohle?

Le petite prince

Pokud by se malý princ rozhodl vrátit se na Zemi, nejspíše by neuspěl. Jak by také mohl... Vezmeme-li v úvahu to, že k nám zabloudil z planetky B 612 odkud ho přinesli tažní ptáci. Sotva by dokázal proletět vnější atmosférou. Nejspíše by se srazil s nějakou Lajkou, nebo satelitem. Pokud by tuto barikádu dokázal
prorazit, jisto jistě by jeho spřežení vzalo za své v ozonové díře (samozřejmě neexistuje pane prezidente!).
Pokud by však dokázal přežít toto hvězdné martyrium, ocitl by se ve světě, kde nesmysly pravdou jsou, vrch má lež a duše křivá.
Dnes už by mu asi nikdo nenakreslil beránka. Jedni by se báli, a ti druzí by se báli, že se ti první nebojí. Jen těžko by našel věrné přátele. Růží a hadů by však objevil nepočítaně. A i když svět stále po něčem touží, spasit ho může jen to, že přestane věřit snu o pilulce proti žízni a sám vyrazí hledat vodu.

Malému princi by bylo smutno víc, než kdy jindy. Kdo by si s ním povídal, kdo by s ním byl ochoten najít pramen, smát se s hvězdami? Dřív než kdy jindy by odešel, opustil Corpus delicti o své existenci na Zemi a vrátil by se domů a dlouho, dlouho by pozoroval západy a východy slunce, než by mu přestalo být
úzko...

Balada o PENNY a důchodcích

Ráno protřu zrak,
podívám se z okna,
a tam,
tam fronta jak za bolševika.
Něco se děje?
Co se tam stalo?
Něco je zadarmo?
NE!

Twilight over Paris

O upírech. Těch pravých...

Nad městem umíral další den, klonil se do rudých vod Seiny. Hroutil se do skleněných stěn, vysával
život z ulic Paříže. Chladný vánek tryskal ulicemi, pronikal do čtvrtí, do dalších ulic nesl pach
smrti. Závan dnů minulých, kolem zářicích luceren, propleten v ocel Eiffelovy krajky. Ti kteří zůstali,
znetvoření stmíváním, ti kteří přežili zrod této noci, pohli se zas, pokračují v chůzi, s očima zářícíma
víc jak elektrický oblouk lampy, kráčejí temnotou, neznajíce studu, po bulvárech, šlapajíc po tónech
šansonu děvčátka na rohu.