O upírech. Těch pravých...
Nad městem umíral další den, klonil se do rudých vod Seiny. Hroutil se do skleněných stěn, vysával
život z ulic Paříže. Chladný vánek tryskal ulicemi, pronikal do čtvrtí, do dalších ulic nesl pach
smrti. Závan dnů minulých, kolem zářicích luceren, propleten v ocel Eiffelovy krajky. Ti kteří zůstali,
znetvoření stmíváním, ti kteří přežili zrod této noci, pohli se zas, pokračují v chůzi, s očima zářícíma
víc jak elektrický oblouk lampy, kráčejí temnotou, neznajíce studu, po bulvárech, šlapajíc po tónech
šansonu děvčátka na rohu.
Ďábelské úsměvy v tváři se zračí, svedeni nocí, vínem a chtíčem. Klopýtnou ulicí, v tanečním víru, teď vzhůru na Pigalle! K rudému mlýnu!
Jen vína víc, hudby a tance! Kdo ráno probudit se smí, vždyť k tomu není už šance! Kdo jednou hostem je, ve dne už nevyjde, navždy buď hostem zde, ve dne už spi jen! Vždyť den ten je pro hlupce, pro ty co sní v noci jen. Jen těm co jednou žijí, jen těm patří den!
My, cháska pekelná, zaprodavší své duše, my nocí žijeme, bez zkázy těla! Navěky mladí, na věky svěží, uprostřed Paříže, milenci hříšní!
Jen neboj se, přistup k nám blíže! Pro sklenku vína, jenž zbaví tě tíže! Víno rudé, rudější než krev tvá, nechť v žilách ti koluje, kovová jistota!
Že tohle ti nechutná? Lektvar tvůj, věčného života!?
Nebuď tak střízlivý, chutě se napij. Uhas žízeň tvou života! Další se napij, napij se!
Dívek je víc než dost, s bílými krčky, rády ti poslouží a přitom mlčky.
V rudém oparu, rudého domu, orchestr marnosti, bolesti, skonu! Crescendo Kankánu, bělostná lýtka, k ránu je daleko, krev je tak blízká!
Připij mi bratříčku, připij mi sestřičko, na další noc kouzelnou, svedenou v hříchu, nechť půlnoc
přetrvá odporné Slunce, nechť rej náš šílený nezná ni konce...
Žádné komentáře:
Okomentovat