Šumavská

Noc temně skvoucí,

Jen sovy víří ve větvích,

Mlžný přízrak vlní se po mechu,

Rašelině.

Snad ani světlomet neprodral by se tmou.

A v mlžných mrákotách,

Krčí se stíny.

Mátožně oddychují,

Jen doušek oddychu...

A zas dál,

Do náruče temnot.

Pryč odtud, ze země proklínané,

A jediná naděje orosený kov.

Temné stíny všude kolem,

Oči matou, srdce plaší.

Ne, není cesty zpět.

Vzadu je prázdnota, smrt.

Pomalu zmizet.

A stíny jdou, zlehka našlapují.

Už jsou za temnou, hladovou potvorou.

Tu však, noha se smýká,

Zasrší kapradí,

Zářivá beznaděj v hedvábí,

Noc ozve se výkřiky,

Trasírky – světlušky, kolem všech létají,

A cíl tak blízko byl.

Nikdo víc je nepozná,

Zmizeli...

Ráno jen vyměnit světlici,

Zas v mlžném oparu,

Jenom ne přes močál,

Jenom ne přes čáru...

Krajina ztichla hned,

Nikdo víc ji neslyší vyprávět...

Hučení Gazíku, řev Opelu,

Do kopce,

Do města,

Na soudní.

A Šumava poklidná, utichá, zarůstá...