O půl deváté

Kdysi dávno na střední, trochu rasistické, trochu pro někoho nekorektní, ale přiznejme si to, je to v nás ve všech... Neberte to moc vážně.

O půl deváté v jakémsi městě,

Ve městě u hranic s lidmi přes dvěstě,

uličky, ulice, domy i ten bulvár samojediný,

zejí dnes prázdnotou stálí, nestálí svědci doby.

Obloha bez mráčku a slunce kryje vady,

nízkost a špinavost, přízemnost lidí.

Ten krásný den kazí jen jeden mrak,

černý a špinavý, ano je to tak!

Temný a nafouklý čeká tu směle,

na co tak čeká, snad na blesky? Jen to né!

Visí si nad poštou, čeká až ho tam vpustí.

Přišel snad něco poslat? Balík či psaní?

Ne, nebuďme na omylu drazí páni!

Přišel brát a drancovat!

Beze zbraně, beze strachu,

to přišli si pro svou dávku!

Nemusí křičet, nemusí se bát!

O každé jejich dítě postará se stát!

(a rád! Ráth!)

A kde že na to bere moji drazí?

Kde že berou ti naši sociální vrazi?

Odpověď ta těžká není,

půjčují si bez prodlení,

z našich daní pěkný kousek,

jen z těch našich,

z jejich? To ani zdání!

Pokud dnes totiž správné* předky znáš,

pak každé dítě jak za milion máš!

Nemusíš pracovat,

byt ten zdarma máš,

sháníš jen proviant...

Dítě každý měsíc oblaží tě ohňostrojem dělbuchů!

Tak, právě tak, stará se náš stát!

Politikou mrtvého bezdomovce a „Černé smrti“!

*čti špatné...