Noc
temně skvoucí,
Jen
sovy víří ve větvích,
Mlžný
přízrak vlní se po mechu,
Rašelině.
Snad
ani světlomet neprodral by se tmou.
A
v mlžných mrákotách,
Krčí
se stíny.
Mátožně
oddychují,
Jen
doušek oddychu...
A
zas dál,
Do
náruče temnot.
Pryč
odtud, ze země proklínané,
A
jediná naděje orosený kov.
Temné
stíny všude kolem,
Oči
matou, srdce plaší.
Ne,
není cesty zpět.
Vzadu
je prázdnota, smrt.
Pomalu
zmizet.
A
stíny jdou, zlehka našlapují.
Už
jsou za temnou, hladovou potvorou.
Tu
však, noha se smýká,
Zasrší
kapradí,
Zářivá
beznaděj v hedvábí,
Noc
ozve se výkřiky,
Trasírky
– světlušky, kolem všech létají,
A
cíl tak blízko byl.
Nikdo
víc je nepozná,
Zmizeli...
Ráno
jen vyměnit světlici,
Zas
v mlžném oparu,
Jenom
ne přes močál,
Jenom
ne přes čáru...
Krajina
ztichla hned,
Nikdo
víc ji neslyší vyprávět...
Hučení
Gazíku, řev Opelu,
Do
kopce,
Do
města,
Na
soudní.
A
Šumava poklidná, utichá, zarůstá...