Dlouhá cesta domů

Odešel jsem z republiky, když jí bylo nejhůř,
Opustil jsem opevnění, za mě se však nermuť.
Já se nevzdal, stále sloužím, i když pod cizími,
Za naši zem, za svobodu, spolu s ostatními.

Když prošel jsem skrz hranici, Polsko, ruský lágr,
Nabídli mi bych se přidal, vzal francouzský mundůr.
Ale pak když písek v poušti zalezl mi za krk,
Chtěl jsem zas být mezi svými, a tak přišel Tobruk.

Bránil jsem ten kousek pouště, až mi bylo ouzko,
Přeci jsem to ale nevzdal, co Němec nám dal zkouškou.
A pak Cairo a Boforsy, 200.-stý protivzdušný,
Zase výcvik, zase drillung, pořád jenom v poušti.

Srdce mé však stále bylo u Tebe a doma,
Moci vyhnat Němce od nás, to by bylo prima!

A pak lodí do Anglie, pod námi kroužil U-Boot,
A to i ti odvážnější měli strach od hlavy až do bot.
A pak zas drill, nový mundůr, první naše tanky,
Uřvaný Skot flákal s námi, na něj že jsme krátký!

Když pak přišla Normandie, k Dunkirku nás dali,
Blíž k domovu, a však stále, tak daleko rodnému kraji.
Dostal jsem se, tak jak málo, k našemu předzvědnému,
Cesta domů - myslel jsem si, už jen chvíle zbývá k tomu!

Tak jsem tedy zase doma, hranice, pak Plzeň,
Dál však ani krok, rozdělená je zas má zem!
Tak tu trčím na hranici a proti mě Sovět,
Na chvíli do Prahy na přehlídku, a pak k Rokycanům zas zpět.

Konečně pak přišla chvíle, prý už můžem domů,
Ale vědět co pak přijde, to jsem měl zůstat radši v poušti.