Vzestup Mudiliánů

Moje první fanouškovská epizoda k dokonalému a snad nejdéle běžícímu Sci-fi seriálu BBC. Ano, uhodli jste. Je to DOCTOR WHO. Kdo zná, ten ví. Kdo nezná, můžu ho jen doporučit!
Směle do toho...

Pokrytectví

Je mi zle. Je mi zle z toho, jak se u nás rozmáhají „Sluníčkoví“ a podobní. Lidé natolik ovlivnění „Člověkem v plísni“, „Zeleným mírem“ či „Dětmi ze Země“, že už nevidí a odmítají vše jiné. Lidé kteří se radši zabývají pohromami v cizině a posílají peníze na nemocné děti do zahraničí, než aby si jen připustili možnost, že i u nás začínají problémy, které je třeba řešit, už proto, aby jim vůbec bylo umožněno zabývat se svými zahraničními problémy.

Zajímavé je to, že se vždy jejich problémy a protesty dostanou na povrch až když se do popředí zájmu dostane to, co se jim nelíbí. Označují ostatní za pokrytce jen proto, že sami se svými pohromami zabývají hlavně vnitřně. Asi ani nechtějí tlačit na média a zodpovědné lidi, asi věří jen v to, že jejich finanční dary a nářky změní vše co chtějí.

Ano. Mnozí z těch, kteří se připojují například k tryznám za oběti útoků, nebo si pokrývají Facebookové profily obrázky, které vyjadřují soustrast, jsou jen ovce, které se připojí k čemukoliv, kvůli pochybné slávě a publicitě. Označovat ale za pokrytectví zájem a snahu udržet mír a naši kulturu v Evropě? To je směšné.

Myslíte si, že když budeme upřednostňovat problémy Asie, Afriky a Východu před problémy a otázkami bezpečnosti Evropy a svých domovů, že to bude prospěšnější? Myslíte si, že až doopravdy budeme ve válce a ohroženi cizí kulturou, bude vám umožněno starat se o cizí problémy?

Oblíbenou námitkou Sluníčkových a jiných jsou „masakry“ na Východě a v Asii. Ale přiznejme si to. Kolikrát už se někdo ze Západu snažil řešit problémy Východu? Snaha Západu v Japonsku, Číně, Vietnamu, Korei? Snažili jsme se vnutit jim své přesvědčení a kulturu, stejně jako se to oni snaží vnutit nám. Opravdu chcete stále upřednostňovat problémy vzdálené před problémy, které jsou od nás dvě hodiny letu?

Kdo jsou opravdoví pokrytci?

Ti kteří posílají peníze do Afriky a Asie pro nemocné a trpící děti, když se u nás v Republice na strádající děti sbírají víčka od PET lahví? Nebo ti z nás, kteří upřednostňují vlastní národ, kulturu a bezpečí svých domovů?

A proto i dál budu Charlie Hebdo a budu se modlit a budu i bojovat za Paříž pokud to bude nutné. Nebudu to totiž dělat jen kvůli sobě, kvůli vlastním zájmům a názorům. Budu to dělat i pro ty, pro které jsem teď pokrytec. Protože pokud si neudržíme svobodu a svou kulturu, nebudeme mít už čas na to, abychom zachraňovali deštné pralesy, stavěli školy a zachraňovali dětičky v Africe.

Stíny minulosti

Ptáte se proč právě stíny minulosti. Chci touto retrospektivou nahlédnout do své minulosti? Do minulosti národa? Svým způsobem ani jedno a zároveň obojí. Chci tu napsat pár slov a vět o tom, co v nás všech zanechaly a stále zanechávají stíny církevních regulí a náboženských vyznání. Ať už člověk věří nebo ne, ať je křesťan či jiného vyznání, na každém z nás se podepisují stovky, ba tisíce let vývoje víry.

Tak jako z pohanů dostali jejich božstva, tak i nás utvářely církevní názory. S až neskrývaným zaujetím až s radostí byli lidé schopni udávat a nechat trýznit a popravovat své sousedy, či snad ty, kteří se jim protivili jen proto, že jim k tomu dala církev možnost a požehnání.

Dávno už k nám sice nedoléhají zvuky „Kladiva na čarodějnice“, dál v nás ale zůstává neschopnost a neochota pochopit, zkusit najít cestu a pomoc. Dále zůstávají především nezájmu, mlčení a přehlížení ty skupiny a jednotlivci, které už kdysi církev označila za „nepohodlné“, zvrácené a zvrhlé. Stejně tak i přikázání jako „Miluj bližního svého“, či „Nepokradeš“ jsou stále vykládána tak, jak se to zrovna hodí.

Stále v sobě přechováváme zakořeněný stud a nechuť vnímat to, co je vlastně normální, nebo to, co by mohlo i pomoci. Dále se šíří vyčleňování homosexuálů, podporuje se nedůvěra vůči lidem jiné rasy a vyznání (v rámci objektivity potlačuji svou nevůli, až odpor k imigrantům), dále je pohlíženo na potraty a eutanazie jako na věc, která se příčí „Božským principům“. Prosím, neberte to jako mou otevřenou podporu Ateismu. Tento článek by vás spíše měl oslovit, v nejhorším případě vás pohoršit, či snad přimět k úvaze o tom, jestli jsme opravdu svobodní i v hloubi svých duší.

Víra totiž může a má vést k volnosti a čistotě duše. Místo toho se však stává okovy, které člověka nutí přijmout takové názory, které jsou od „Božské podstaty“ vzdálené a překroucené lidmi, kteří více než na podstatu hledí na sebe a vkládají jiným své myšlenky.

Věřme si tedy každý v co, či koho chceme ale s heslem:

TOLERANCE, POCHOPENÍ, SJEDNOCENÍ!

Migranti

Migranti. Problém dneška. Velký problém dneška. Díky mediální masáži vidíme utonulé, nebohé, hladovějící zástupy chudých migrantů, kteří touží dostat se do bezpečí před nebezpečím, před válkou, před životem v chudobě. A jsme u toho.

Co je to vůbec za lidi?

Potomci kočujících beduínů, lidí kteří se přesouvali za jídlem, za vláhou, za dočasným bezpečím. Nejsou jako my. Ale už ani my, nejsme to co jsme bývali. Zapomínáme na tradice, na morální hodnoty, na práci našich předků.

Migranti se sebrali a prchli před svými problémy a před válkou. Nechali své domovy, svou zemi napospas a odešli. Co by na to asi řekli obyvatelé Británie, kteří zůstali bránit svá města, co by řekli Rusové, kteří i pod německou palbou dál skládali tanky? Ti neodešli. A co my? Byli bychom schopni a ochotni bránit své domovy?

Měli bychom se zamyslet, zda si migranti zaslouží tolik „soucitu“. Neodpírám jim pomoc, ale dělat z nich chudáky, uprchlíky před válkou? Minimálně muži by měli zůstat a hájit svou zem. Ale buďme objektivní. Kdo z vás by šel bránit svou vlast? Svůj domov?

Ohlížíme se k Mnichovu, zapomínáme na ty, kteří padli v zahraničí, aby obnovili to, co Mnichovská dohoda zničila. Mluvit, to dokážeme, ale jinak jsme se nejspíše stali „pacifisty“, kteří by radši přenechali svou zem bez boje. Stejně jako většina lidstva... Otázkou zůstává to, zda je to cesta k všeobecnému míru, nebo pomalé zkáze.

Nebelsoir

V temné noci spanilé,

tam u stanice Zoo,

pohne se mlha zlá, psí dečkou proklatou.

Šero Jaguárů v skoku,

Stříbrně černé double R,

Mustang bez stáje.

Společnost nejtišší,

strnulá v bontonu,

Magnumy pod paží, sroceni k obchodu,

stojíce nehnutě,

nikdo nestojí zády,

Don jemně pokynul,

posadit že se smějí.

. . .

A zatím souběžně,

tichou to ulicí,

motor si burácí,

jak tělo zdechnuté, v korbě se obrací,

kolem jde policajt.

Zasratí chlupatí...

Důkazů nebude,

jen zmatené oznámení,

Ten kdo byl předevčírem, že už dnes není.

Tak jako beton s řekou se snoubí,

už je zbytečné truchlit,

a na zbraně brzy...