O svetrech

Svetr k svetru vine se tu, v tmavém stínu skříně.
Jednou je osud k sobě spletl, do milostné sítě.
V klidu skříně nedráždí je problémy lidské,
O své lásce neváhají, v naší šatní skříňce.
Ještě žes je tehdy k sobě spojila, 
Spletla jim rukávy v tom jejich sňatku,
Tak tedy zůstanou nám na památku.

Kolikrát přečkali už naši hádku, 
Kolikrát nám jejich rukávy spletené obnovili naši lásku.
Teprve až jejich látka se rozpadne,
Tehdy snad láska má k tobě opadne.

Chovej je milá má, chovej je bezpečně,
Ať ještě po smrti nás, láska v nich zůstává!

Dva

Dva mezi miliony míjejících se lidí,
Dva mezi miliony, které se hledají,
Dvě srdce v milionech, která se potkají,
Však jejich mysli tu změnu znát nechtějí.
Bojí se přijmout tak nesnadné přiznání,
Že k sobě patří ti, co tak dlouho se znají.
Přijmout to poznání, že k sobě teď patří,
I když se nevidí, že k sobě náleží.

Čekali, aby se poznali,
Čekali, aby se přiznali.
Čekají, aby se zas sešli,
Čekají, snad už jen na to aby se vyznali,
Z toho že se milují, snad i na to, aby se sezdali.

Čekají, kradou si čas, píší si doznání.
O tom jak chybí si.

Snášejí míjení, čekání...

Protože oč déle na sebe čekají,
O to pak sladší je každé setkání.

Dlouhá cesta domů

Odešel jsem z republiky, když jí bylo nejhůř,
Opustil jsem opevnění, za mě se však nermuť.
Já se nevzdal, stále sloužím, i když pod cizími,
Za naši zem, za svobodu, spolu s ostatními.

Když prošel jsem skrz hranici, Polsko, ruský lágr,
Nabídli mi bych se přidal, vzal francouzský mundůr.
Ale pak když písek v poušti zalezl mi za krk,
Chtěl jsem zas být mezi svými, a tak přišel Tobruk.

Bránil jsem ten kousek pouště, až mi bylo ouzko,
Přeci jsem to ale nevzdal, co Němec nám dal zkouškou.
A pak Cairo a Boforsy, 200.-stý protivzdušný,
Zase výcvik, zase drillung, pořád jenom v poušti.

Na ledovci

To je zmatku, to je shonu,
Na západě, na východu,
Zákopy, plyny a zteče,
Nám tu však nic neuteče.

Věřte nám, my nejsme líní,
Denně tuny sekaniny,
Tunely a přelézačky,
V ledu tady sekáme plačky.

Co já bych teď za to dal,
Kdybych teď na Haliči bojoval!
Já však mrznu v Itálii,
Na ledovci to je dřiny!

Svědomí mrtvých

Vlčí máky rostou na polích flanderských,
Nám však dáno dlít zde, na polích ruských.
Rakušák, Rus či Čech, i ta naše Legie,
Mrzne zde na Rusi, co hrob, to neznámých pět.
Kus je nás v Haliči, Zborově, Vostoku,
Ode všad daleko, daleko k domovu.

Kéž ti co přežili vrátí se jednou zpět,
Kéž budou moci i náš příběh vyprávět.
O tom jak každý z nás dodržel přísahu,
Sic na stranách rozdílných, nikdo však nebyl tu za babu!

I kdyby vzpomínka na nás se ztratila,
I kdyby národ náš zahynul docela,
My budem vám svědomím,
My budem tu navždy tlet,
I kdyby celičký zbláznil se ten náš svět!