Prezidentská

Tak ho tu máme lidi, kreaturu z Vysočiny,
lidový prezident, se kterým jděte k šípku,
furt ho tu máme lidi, je starší dinosaurů,
však ne tak jako včera, dnes už Bechera,
však díky za sprostá slova,
a díky za polibky Číně i Putinovi,
v krajině přelíbezné skomírá už víra,
na cestě rudé vlajky jako pomník šmíru.

Jen jemu poděkování a do tváře plivnutí,
za provokování a jiná prznění,
a hlasy volební nechť příště se nezmýlí,
a jiný prezident pověst tohoto napraví.
Vím, byla by to chyba - spílat jenom jemu,
nám zbývá naděje, že národ ještě zmoudří,
boľšoje vam spasibo, tovarishch prezident,
spasibo bolšeje, nikogda nězabuděm,
nikogda nězabuděm!

O svetrech

Svetr k svetru vine se tu, v tmavém stínu skříně.
Jednou je osud k sobě spletl, do milostné sítě.
V klidu skříně nedráždí je problémy lidské,
O své lásce neváhají, v naší šatní skříňce.
Ještě žes je tehdy k sobě spojila, 
Spletla jim rukávy v tom jejich sňatku,
Tak tedy zůstanou nám na památku.

Kolikrát přečkali už naši hádku, 
Kolikrát nám jejich rukávy spletené obnovili naši lásku.
Teprve až jejich látka se rozpadne,
Tehdy snad láska má k tobě opadne.

Chovej je milá má, chovej je bezpečně,
Ať ještě po smrti nás, láska v nich zůstává!

Dva

Dva mezi miliony míjejících se lidí,
Dva mezi miliony, které se hledají,
Dvě srdce v milionech, která se potkají,
Však jejich mysli tu změnu znát nechtějí.
Bojí se přijmout tak nesnadné přiznání,
Že k sobě patří ti, co tak dlouho se znají.
Přijmout to poznání, že k sobě teď patří,
I když se nevidí, že k sobě náleží.

Čekali, aby se poznali,
Čekali, aby se přiznali.
Čekají, aby se zas sešli,
Čekají, snad už jen na to aby se vyznali,
Z toho že se milují, snad i na to, aby se sezdali.

Čekají, kradou si čas, píší si doznání.
O tom jak chybí si.

Snášejí míjení, čekání...

Protože oč déle na sebe čekají,
O to pak sladší je každé setkání.

Dlouhá cesta domů

Odešel jsem z republiky, když jí bylo nejhůř,
Opustil jsem opevnění, za mě se však nermuť.
Já se nevzdal, stále sloužím, i když pod cizími,
Za naši zem, za svobodu, spolu s ostatními.

Když prošel jsem skrz hranici, Polsko, ruský lágr,
Nabídli mi bych se přidal, vzal francouzský mundůr.
Ale pak když písek v poušti zalezl mi za krk,
Chtěl jsem zas být mezi svými, a tak přišel Tobruk.

Bránil jsem ten kousek pouště, až mi bylo ouzko,
Přeci jsem to ale nevzdal, co Němec nám dal zkouškou.
A pak Cairo a Boforsy, 200.-stý protivzdušný,
Zase výcvik, zase drillung, pořád jenom v poušti.

Na ledovci

To je zmatku, to je shonu,
Na západě, na východu,
Zákopy, plyny a zteče,
Nám tu však nic neuteče.

Věřte nám, my nejsme líní,
Denně tuny sekaniny,
Tunely a přelézačky,
V ledu tady sekáme plačky.

Co já bych teď za to dal,
Kdybych teď na Haliči bojoval!
Já však mrznu v Itálii,
Na ledovci to je dřiny!