Fighters

Zrozeni k vítězství,

zrozeni pro smrt,

synové otců,

otcové synů,

daleko od vlasti,

jež se v černé topí,

zrazeni minulem,

zrazeni budoucností,

nad ohněm Londýna,

nad bělobou útesů...

Škoda lásky těch,

kteří k zemi padnou.

Fly to Die,

Heaven of Honor,

Heaven of Death,

Born to Fly,

Born to Die,

Ready to Fire,

Ready to Victory...

Jen jeden

Jen jeden z mnoha,

samotný v proudu,

už tonoucí se stébla nechytá,

obklopen Forresty,

jimž IQ nepřibývá,

jen jeden z mnoha,

jen pár z tisíců,

osamnělý Don Quichote,

svým chováním, svou vírou,

snaží se změnit svět.

Leningradská

Tlumené světlo lojové svíčky,

ulice bez duší,

ulice lidí...

Se zápachem lepidla, klihu,

s pachutí pilinového chleba,

tik-tak,

tik-tak...

U výslechu

...

Černočerná temnota,

blesky létají,

déšť bubnuje po plášti,

zelená tma přístrojů,

cíl...

...

"Jméno, útvar, cíl?"

"Poručík letectva Peter Adams ID 384 385!"

...

Kopanec...

Šumavská

Noc temně skvoucí,

Jen sovy víří ve větvích,

Mlžný přízrak vlní se po mechu,

Rašelině.

Snad ani světlomet neprodral by se tmou.

A v mlžných mrákotách,

Krčí se stíny.

Mátožně oddychují,

Jen doušek oddychu...

A zas dál,

Do náruče temnot.

Pryč odtud, ze země proklínané,

A jediná naděje orosený kov.

Temné stíny všude kolem,

Oči matou, srdce plaší.

Ne, není cesty zpět.

Vzadu je prázdnota, smrt.

Pomalu zmizet.

A stíny jdou, zlehka našlapují.

Už jsou za temnou, hladovou potvorou.

Tu však, noha se smýká,

Zasrší kapradí,

Zářivá beznaděj v hedvábí,

Noc ozve se výkřiky,

Trasírky – světlušky, kolem všech létají,

A cíl tak blízko byl.

Nikdo víc je nepozná,

Zmizeli...

Ráno jen vyměnit světlici,

Zas v mlžném oparu,

Jenom ne přes močál,

Jenom ne přes čáru...

Krajina ztichla hned,

Nikdo víc ji neslyší vyprávět...

Hučení Gazíku, řev Opelu,

Do kopce,

Do města,

Na soudní.

A Šumava poklidná, utichá, zarůstá...

Glenn

Náhrdelník z perel, jenž jste celému světu dal,

ten nosí v srdci každý,

každý koho Váš vlak veze v dál,

přes Baltimore do Tennessee,

za svitu měsíce sedí Milenci pod jabloní,

Za oceánem nad nímž American Patrol krouží,

za oceánem,

kde jste v rytmu In The Mood zmizel jak Hvězdný prach...

Váš pokoj v Pensylvania 65 000 zeje prázdnotou,

čeká zas na večírek.

Trombon však už nikdy nepozná bídu zastaváren,

Váš hlas, ten ukradl mnohým ženám spánek,

ale Váš orchestr, ten žije dál,

i ten pes na desce se točit nikdy nepřestane!

Ve věčnou vzpomínku na Glenna Millera...

Žena

Žena, toť vojsko pod praporci,

krásná i děsivá,

něžná i odvážná,

ne, jen těžko to vše říci,

jak luna tajemná,

jak šelma proradná,

kočka úskočná i lísavá,

plamen lásky,

pramen života,

řeka co jezy si poklidně klokotá.

Nowadays Blues

Zdrceni dnešním světem,

v tomto bytí kletém,

v šanc dáváme rozum,

mysl obracíme v prach,

a naše těla bezduchá,

hltají lačně nízkost dnešního života,

jen blázen se bláznu směje,

a chytrý přichází o ideje,

jen se hnusem třese,

idiotství je mor,

a debil přenašeč,

upoután do světa bez hodnot,

staví si barikády,

v obranu prázdného, mrtvého hradu,

pohrdán chápajícím,

pohrdán sebou...

Midnight Blues

Je půlnoc,

doma všichni sní,

já vím, že poslední noc tu bdím,

sám, opuštěn,

dávno již odsouzen,

poslední z tisíců.

In my head

Před týdnem v Londýně,

před týdnem u milé,

dnes v zákopu smrdutém,

dnes sladká Francie...

Nemocniční

Bílý anděl,

Anděl či kat,

Kat či snad,

Kat či Ďábel?

Vyřknuv slovo jediné,

naděje všechny zmaří.

Snad je to jen sen,

Však v temný den,

Vzbudit se!

Nebe nad Berlínem

Temné nebe,

jediné pro všechny,

zdí rozbořeni,

zdí poničeni,

tak rozdílní,

a přec odvěků stejní,

nadchází noc,

čas snů a StB...

Mládí na diskotéce,

půl zapíjí svobodu,

půl se utápí ve vzteku a smutku,

podle pravidel,

podle mezinárodních dohod...

Véronique

Okolnosti vzniku tohoto díla jsou dosti nejasné a netřeba je zde rozváděti. A jelikož neovládaje jazyka francouzského užil jsem překladače, buď čtenáři shovívaví... 

Véronique, je t'aime,

Veroniko, miluji tě,

Véronique, tu es mon seul l'amour,

Veroniko, tys má láska jediná,

Véronique, mon ange,

Veroniko, můj anděli,

Véronique, mon monde,

Veroniko, světe můj,

Hvězda

Bez práva na chybu,

bez práva na ústup.

Neústupní v čele,

před masou,

mezi všemi...

Lesem v lese,

bažinou v bažině,

bez práva na porážku,

bez odvolání...

V kombinézách a líčidlech,

vrchol všech,

neúprosní.

Důchodce

Samota,

Opuštěnost.

Jen on a jeho myšlenky,

V obývacím pokoji,

I venku na lavičce,

Kovové nohy navíc.

Čeká.

Na zázrak?

Snad.

Udavač

Většinou sedí doma...

Oděn do tmy žaluzií,

Se zvětšenými zornicemi.

Vše zapisuje.

Nic mu neujde.

To, co nevidí, domýšlí...

Za nevelký peníz zrazuje,

Prodává.

1940

Für Die U-Boot Waffe

Jsi jen malá ryba v Oceánu,

V moři žraloků a kormoránů.

Malá, bezmocná, bezbranná rybka,

Stín kdesi pod hladinou.

Ocelová rybka s živým, lidským srdcem.

Rybka jednooká.

Jediná, která dýchá vzduch,

Jediná, která pluje nespatřena.

Zatím.

Vše je jen zatím.

Vše pro jeden okamžik.

Sebevrah

Na kolejích leží člověk,

Čeká na vlak.

A přemýšlí o životě,

V duši černý mrak.

Pražce tlačí do lopatek.

A slunce svítí sice silně,

Ale smutně, svítí mu naposled.

Nikde nikdo,

Smutné čekání.

Tak čeká na vlak,

Jediný cestující.

Už duní koleje,

Konec se blíží,

Vlak řeže zatáčku,

Tři body naděje,

Dvě kola smrti...

Opilec

Den co den, stále stejně.

Vzbudí se, umyje a jde na flám,

Pije a pije,

Až do dna.

Pak už jen vrávorá.

Jde.

Motá se ulicemi,

Mezi auty, chodci.

Odrbaný, neoholený, ale čistý...

Vrávorá.

Na diskotéce

Nevidí, neslyší,

Svíjí se netečně,

Navzdory světu,

Na diskotéce...

Vlasy mu létají,

Duch vykoupán v alkoholu.

Ráno se probudil v bílé cele,

Bílém vězení...

Zacvakat noc,

Sehnat prachy zas,

večer se ožere,

zapomene v ráz...

Jägd

Brzo ráno,

mlha v chomáčích kutálí se,

přelévá,

batoh na opasku táhne a tlačí,

ospalá hlava v kůži,

oči mžourají,

hledají... 

Americká

Svět snů,

Svět možností,

Města živoucí dnem i nocí,

Se svou nekonvencí,

Zdánlivě bez pravidel, řádu.

Dělej co chceš, co je ti libo.

Nejhůř tě čeká vězení, ulice.

Nevadí!

Za ten pocit to stojí.

Amerika...

Nelpi na životě, na minulosti.

Opusť skutečnost,

Ponoř se do snu.

Do snu o Americe!

Do tvé noční můry!

Města bez života,

Lidské trosky ženoucí se z práce domů,

Z domovů do práce.

A noční můra bez konce,

Spící v krabicích, víčkách od Coly.

S děsem sirén modrých potvor.

Před námi není úniku,

My jsme civilizace,

Vzdělaní lidé...

Amerika,

Amerika!

Ráno tě probudí nadzemka,

anebo sanita...

Jak mávnutím proutku,

Ulice zas zalije proud hlav.

Klidně ležíš, nevzrušen.

Jestli tak zůstaneš, možná tě odklidí.

A večer tichá společnost,

Šlapek,

Krys,

Rudého neonu...

Prostě jsi neuspěl,

Svět zázraků,

Země možností...

Prostě tě odvrhl.

Neměl jsi štěstí...

Velká Amerika...

Ve vlaku

Ráno ve vlaku, každý přemýšlí.

I ve snu.

Krajina ubíhá netečně,

A člověk zamyšlen, ponořen do plyše,

Přemýšlí.

Dělníci ze závodů přemýšlí horečně,

O práci, ženách, o pivu, o další výplatě.

Maskujíc myšlenky hovoří halasně

A hrají karty na něčí aktovce.

Domov

Zas jedna pro soubor.

Kolem Světa vede cesta,
Cesta klikatá,
Přes vesničky, přes pastviny,
Až tam na Blata.
Krajem ryb, orlů, čápů ba i volavek,
Od Budějic k Slavonicům,
Po Hradecký zámek. 

Tam kde mlha stoupá z mokřad, lesů, rybníků,
Tam je místo, tam kde můžu vždy vzít za kliku.
Místo své, já v Třeboni mám, kde je domov můj,
Sem se vracím, tady chci být celý život svůj.

I když mě to jinam táhne, chci zříci se komárů,
Srdce mé to stále tu je, při mém rozmaru.
Žít jinde to dlouho nejde, srdce zabolí,
A už si to zase šinu tam k nám, k Třeboni.

Když pak vidím lesy, střechy i věž kostela,
V tom mi srdce povyskočí,
Opět jsem doma!

Lokomotivní

Odporné zvonění budíku,

Mátožnost.

Vstát, umýt se, nasnídat.

Rohlík s máslem a káva.

Popadne aktovku, kastrůlky...

Před domem na tramvaj,

Na šestku, na nádraží.

Ráno ve čtyři,

Samotný konduktor.

Konečně nádraží...

Jiný svět.

Oběšenec

Vlastně moje první "básnička" vůbec... Krásné thema, což?

Houpe se, houpe,

Tam uprostřed lesa.

Oběšenec.

Proč?

Protože neměl proč žít.

V republice bez hranic,

V republice bez zákonů,

Tam, kde neměl nic,

Tam, kde měl mít vše.

S loutkami bez herců,

Marionetami v kvádrech,

Uniformní šeď. 

OS Demokracie 89'

Člověku je divně když se zamyslí nad situací v naší republice. Napadlo mě, že se dá náš stát
přirovnat k počítači. 

V roce 1989 jsme si pořídili krásný, nový počítač v národních barvách, jeden z nejlepších na trhu,
a nainstalovali jsme Demoverzi operačního systému Demokracie '89. Všem se systém líbil, spousta barev, zvuků, krásné a jednoduše vypadající uživatelské rozhraní, připojení k celému světu neomezeně. Jenže demo skončilo a nikomu se už nechtělo nainstalovat novou, plnou verzi softwaru.

A tak systém zastarával, časem nešly instalovat ani aktualizace, a tak náš počítač zůstal pod vládou starých ovladačů. Nikdo se neobtěžoval obnovit ani Firewall, nebo Antivir takže jsme zůstali napospas všem, kteří se chtěli na nás přiživit, či nás připravit o data, nebo peníze. Systém je dokonce tak neschopný, že už nezvládá řešit ani příval stížností od uživatelů a ve většině případů mlčí, nebo udělá něco úplně jiného.

Největším problémem se však stává to, čemu měl právě operační systém Demokracie zabránit. Stará data a historie se zase začínají vymazávat a přepisovat pochybnými soubory, které se do systému dostávají právě díky otupělosti uživatelů, zvyklých na zastaralý „pořádek“. Jediné co zatím neselhává jsou tedy textury. Opravdu ale chceme čekat až začne vysazovat i to?

Jaké je ale řešení?
Pokud se nechceme spokojit s tím jak je to teď, nebývá nám nic jiného než se zbavit zastaralého
systému, ideálně zbavit se celého zamořeného počítače a pořídit lepší a výkonnější. Dokud však
budou uživatelé stále jen posílat chybová hlášení, nic se nezmění!

Nikdo z vás přeci nechce Windows '95, proč si tedy necháváme líbit tohle?

Frank

Konec K.H. Franka. Pod vlivem záběrů z jeho popravy.

V plesnivé bílé cele,

za oknem šero deštivého dne,

Bezprizorní místo,

cikán či Árijec, co na tom sejde.

V roce pětačtyřicet,

čekám až si pro mě přijde...

1) Setkání

Protože občas je fajn bydlet s někým...

Doktor Fu Manchu prostě byl. Jednoho dne jsem ho našel sedět ve svém pokoji. Jen tam tak seděl na rohoži a četl svitek. Ani si mě nevšiml.
"Budu tady bydlet."
"Jak dlouho?"
...
Neodpověděl mi. Ostatně neodpověděl mi skoro nikdy. Jen pokud to uznal za vhodné.
"Postav na čaj..."
Vzal jsem tedy varnou konvici a zapl jí. Doktor mě pokáral.
"Řekl jsem postav na čaj. A vyhoď tenhle krám."
...
"Zůstanu tak dlouho jak uznám za vhodné."

Tak začal můj život s Doktorem...

Jack The Ripper!

Ztracena v noci,
na cestě od baru,
ztracena noci,
v temně mlžném oparu,
ztracena životu,
tmou se prodírá...

Zpívám, tedy jsem!

Napsáno pro jeden pěvecký soubor.

Zpívám, tedy jsem,
A co živ jsem zpívat budu,
Stáří nemocem smát se jen,
Zpívám, tedy jsem člověkem.

Le petite prince

Pokud by se malý princ rozhodl vrátit se na Zemi, nejspíše by neuspěl. Jak by také mohl... Vezmeme-li v úvahu to, že k nám zabloudil z planetky B 612 odkud ho přinesli tažní ptáci. Sotva by dokázal proletět vnější atmosférou. Nejspíše by se srazil s nějakou Lajkou, nebo satelitem. Pokud by tuto barikádu dokázal
prorazit, jisto jistě by jeho spřežení vzalo za své v ozonové díře (samozřejmě neexistuje pane prezidente!).
Pokud by však dokázal přežít toto hvězdné martyrium, ocitl by se ve světě, kde nesmysly pravdou jsou, vrch má lež a duše křivá.
Dnes už by mu asi nikdo nenakreslil beránka. Jedni by se báli, a ti druzí by se báli, že se ti první nebojí. Jen těžko by našel věrné přátele. Růží a hadů by však objevil nepočítaně. A i když svět stále po něčem touží, spasit ho může jen to, že přestane věřit snu o pilulce proti žízni a sám vyrazí hledat vodu.

Malému princi by bylo smutno víc, než kdy jindy. Kdo by si s ním povídal, kdo by s ním byl ochoten najít pramen, smát se s hvězdami? Dřív než kdy jindy by odešel, opustil Corpus delicti o své existenci na Zemi a vrátil by se domů a dlouho, dlouho by pozoroval západy a východy slunce, než by mu přestalo být
úzko...

Balada o PENNY a důchodcích

Ráno protřu zrak,
podívám se z okna,
a tam,
tam fronta jak za bolševika.
Něco se děje?
Co se tam stalo?
Něco je zadarmo?
NE!

Podzimní romance

Trochu lechtivější povídka, o to víc, že jde o lásku mezi dvěma kluky. Inspirováno Anime (Kuroshitsuji) a naspáno na přání jedné slečny. Takže komu nic neříkají pojmy jako Boys Love a Yaoi, ten tenhle post prostě přejde bez povšimnutí...
18+ ONLY

P.S. I Love You

Další povídka, tak trochu z Červené knihovny... Kam se ale hrabe Rosamunde Pilcher! A zase uložená mimo Blog, kvůli úpravě a ilustraci. 
A o čem to je? O lásce mezi pošťákem a jednou slečnou... V Anglii...
Download here!

Za zvuku Jazzu

Povídka o Jazzu a 30.tých letech, napsána na přání kamarádky a mírně pod jejím vedením.
Protože tady na Blogu se moc nedá dělat nějaká moc velká kultura textu, je povídka uložena jinde, v PDF. Doufám že vás to neodradí... 
A ano, Používám několik pseudonymů pro psaní.
Neboj a stahuj!

Twilight over Paris

O upírech. Těch pravých...

Nad městem umíral další den, klonil se do rudých vod Seiny. Hroutil se do skleněných stěn, vysával
život z ulic Paříže. Chladný vánek tryskal ulicemi, pronikal do čtvrtí, do dalších ulic nesl pach
smrti. Závan dnů minulých, kolem zářicích luceren, propleten v ocel Eiffelovy krajky. Ti kteří zůstali,
znetvoření stmíváním, ti kteří přežili zrod této noci, pohli se zas, pokračují v chůzi, s očima zářícíma
víc jak elektrický oblouk lampy, kráčejí temnotou, neznajíce studu, po bulvárech, šlapajíc po tónech
šansonu děvčátka na rohu.

1984

V noci bezesné,

bez hvězdné,

V očekávání nového, lepšího,

zanikl svět minula,

vznikl svět přítomna.

To be, or not to be?

Starší úvaha, ale moc jsem se v názoru nezměnil.
Být či nebýt, toť otázka!
Tuto repliku z Hamleta zná asi každý.

Já ji však chci stylizovat na ZAKÁZAT ČI NEZAKÁZAT? Tohle už se samozřejmě netýká ani Hamleta, ani smyslu života. Týká se to mého postoje k organisacím Neonacistů, Skinheadů a komunistů.

Milostná

To tys Manon Lescaut,

Tys Manon!

To tys Veličenstvo, Královna, Paní!

Oděná do hávu světel bulvárů, Louveru...

To tys středem Evropy!

To tys její srdce.

Pulsující dnem i nocí,

Pulsující vroucí krví vášnivých nocí,

S příchutí líné pohody Café de Paris...

Poušť

Pustá sluneční krajina,

Nesmírná, nekonečná jak lidská duše.

Vyjdeš-li na jednom konci,

Druhého nikdy nenajdeš.

Tichá a smířlivá,

Neznajíc rozdílů.

Rozeznává jen čas,

Čas a žízeň.

Protektorátní

Tma.

Naprostá tma.

A tou tmou jde postava.

Jde rozhodně,

Snad po paměti,

Snad ze cviku,

Za ním jak supy, skupina havranů,

Peří černé jak ta noc.

Národní a o národu

Češi. Národ Jana Žižky z Trocnova a sv. Václava. Národ, který se umí prosadit jednotlivci. Jako kolektiv zvládáme pouze revoluce. Malý národ v srdci Evropy, obklopený „Ochránci“. Nerozhodný národ, který, ať už je pod vládou kohokoliv, protestuje. Z odkazu Jana Žižky jsme si zachoval jediné. Hesla: „Na množství nehleďte“ a „Proti všem“.

Kolikrát se nás snažili zlomit, pokořit, zničit, vyhladit. Dejte Čechům okupanty, Češi se jich s pompou zbaví. Ať jsou to staré Rakousko-Uhersko, okované holinky nacistického Německa či Velký Sovětský Svaz. Okupanti nás nezničí.

Moderní

Moderní doba,

Moderní mraveniště,

Stavíme hrady z písků,

Děláme písek z hradů.